V Holešovicích, na zastávce Maniny
nastupovali velmi často cestující s nejrůznějšími druhy zdravotního
postižení. Byla tam a snad i je dodnes veliká budova podniku Drutěva. Dost často se stávalo, že tito spoluobčané
přinesli zpestření služby pro řidiče, v podobě příhod s ostatními
cestujícími.
Několikrát jsem tady vezl jednu paní, která chodila o berlích.
Byla malého vzrůstu, takže i její berličky byly poněkud kratší. O co byla
menší, tak byla schopná vyvinout takovou rychlost při odpichu berlemi a doskoku
nohou na zem, že jsem to považoval za nemožné, abych této osobě ujel. Byla schopná
tu tramvaj i „předjet“ a chytit vás na Libeňském mostě. Když na tramvaj čekala
v zastávce, tak následovala tato scéna. Byla první a narafičená
v prostoru prvních dveří, kam teprve tramvaj dobržďovala. Jakmile jste
otevírali dveře, tak okamžitě a hlasitě křičela. „Jedno místo pro mrzáka!“
Nevěřili byste co to udělalo s lidmi v plně obsazené tramvaji, jak
se vytyčili sedící osoby na sedadlech a ještě všichni udělali prostor a uličku,
aby se paní dostala pohodlně ke své židli.
Můj kolega Václav Huďa jezdil se služebním
vozem. Svážel další kolegy z různých částí Prahy do vozovny, aby již kolem
4 hodiny byli na pracovišti. Někteří kolegové mu to i záviděli, že na to konto
nejezdil klasický turnus směn a měl pouze ranní šichty. Já jsem mu to vůbec
nezáviděl, protože vstávat každý den v době, kdy ostatní ještě neopouštěli
lokály vináren a on chudák musel již ve 2 hodiny vstávat a ve 3 ráno vyjíždět z vozovny. Stejně ho potom
odpoledne čekala další šichta. Měl pronajatý stánek občerstvení na zimáku na
Štvanici. Takhle se musel tehdy otáčet člověk, aby si dopřál vyššího standardu,
než průměrného výdělku 1.500 Kč/ za měsíc.
Tak Václav mi povídal. „Hele jedu takhle za
tmy na Maniny a tam stála taková stařenka a asi si nevšimla, že nejedu
s normální tramvají pro cestující a začala mě stopovat. Byla docela zima a
tak jsem jí zastavil. Naklonila se hlavou do vozu a říká. Panáčku
jedete tam? A já čekám co dodá a ono nic…A tak dělám že nerozumím a ona znovu
povídá. „Jedete tam?“ A já, kam? A ona. „No tam přeci!“ Myslel jsem si, že si dělá ze mě srandu a
povídám. „Já už jedu pani nazpátek.“ A to je škoda. Tak s pánem bohem
synku.
Tramvaj byla zaplněná tak z poloviny a
za kabinou řidiče se objímal mladý páreček. Zastavil jsem na Maninách u Drutěvy
a u prvních dveří stála robustní žena staršího věku a razantně ukázala prstem
na kluka, co tam muckal tu slečnu za mnou.„Vy mi pomůžete!“ řekla dáma a chytila se
po obou stranách tyčí na dveřích. Kluk najednou celý zrůžověl a nebylo to vůbec
z toho muchlání, viděl jak celá tramvaj je štauf a naklánějí se
k prvním dveřím i sedící cestující. Dáma, když chudák kluk sestoupil ze
schodů dolů a chtěl jí chytit za ruku povídá. „Dejte mi tam tu nohu!“ Měla na
sobě sukni a z té čouhaly silné nohy a ty byly obalené takovými tlustými,
proužkovanými, hnědými punčochami. Něco jako dětské punčocháče, ale ve velkým. Kluk se tedy shýbl a uchopil dámu za lýtko
a už jí zvedal nohu na první schod. „Tu né, tu druhou, ozvala se hlasitě dáma.“
Chlapec se celý potil a bylo mu naprosto jasné, že se poprvé v životě stal
středem pozornosti. Vzal tedy obouruč druhou nohu do dlaní a v tu se
ozvalo. „Vejš, dejte ty ruce vejš!“ To se už ve voze ozýval první smích. Kluk
srdnatě zápasil s nohou a podařilo se mu nohu umístit na první schod. Celé
se to střídavě opakovalo až do doby než dáma stanula u mé kabiny na palubě
tramvaje. Zaťukala na dveře kabiny a ptá se.„ Jedete na Krejcárek?“ Protože jsem jel do
Kobylis, tak říkám že ne. Žena se důvěrně otočila na mladíka, který
si ještě otíral pot ze zátylku a s úsměvem mu říká. „Tak a teď dolu.“
Zoufalost v jeho očích se dala srovnat s výrazem postřelené laně.
