Vždy, když se schylovalo k výročí osvobození Československa Rudou armádou, tak se ve všech vozovnách uklízelo, zdobily se nástěnky, vyvěšovaly praporky a dnes už ani nevím, který aktivista to dělal, protože po revoluci se k těmto činnostem nikdo nehlásil. Spíše vyplouvaly na povrch svědectví o přechovávání Židů, záškodnictví vůči komunistům a celému tomu bývalému režimu. Možná si někteří z těchto náhle si vzpomenuvších lidí mysleli, že se dočkají nějaké odměny a uznání. Nejinak to bylo i na naší vozovně. Stačila k tomu připíchnutá placka na klopě s nápisem OF (Občanské fórum), a už pochodovali po vozovně a nahlas vyhlašovali. „ Teď budeme my rozhodovat o tom, kdo kde bude sedět v kancelářích“. Kdyby ty lidi člověk roky neznal, co to bylo v minulosti za šmejdy, tak by se snad i obával.
Ale zpět k našemu výročí.
Bylo to v roce 1985, a když
si uvědomím, že to byly pouhé čtyři roky před revolucí, tak se ptám sám sebe.
„Kam jsme to chodili do hospod, co jsme četli za noviny, že jsme vůbec netušili
blížící se historickou událost v našich životech?“. Něco snad naznačoval
Quido Mann, který říkával. „Tenhle rohový barák na Palackého náměstí nám jednou
komunisti vrátěj.“ Většina kolegů ho však měla za pošuka vozovny a ejhle…měl pravdu.
Zřejmě měl kontakty na různé kotelny a schůzky chartistů a jméno Havel jsme
znali pouze v souvislosti se dvěma řidiči stejného jména, kteří pracovali
jako řidiči na vozovně. A to nás tam bylo cca 100 řidičů a 120 pracovníků
v depu a zírali jsme s otevřenou pusou.
Nic netuše jsme se radili, jak
ohromíme podnikovou komisi, která chodila po vozovnách kontrolovat výzdobu.
Hlavně jsme nechtěli, aby znovu a opakovaně vyhrála vozovna Pankrác, která měla
nálepku Rudá vozovna. Je paradoxní, že z této vozovny i po revoluci,
zastávali vysoké posty u Dopravního podniku právě lidé z této vozovny.
Našli se tady mezi řidiči i tací,
kteří k dobrému jménu Pankrácké vozovny nikterak neprospívali. Vzpomínám
na jednoho z nich, takové nukleární hovado, který říkal. „Když jedu do
zatáčky od Tržnice, do zastávky Mladý Gardy, tak to tam protáhnu takovým
stylem, aby ty báby s vozejky RVHP lízaly vokna.“ (taška RVHP – ráno vyjedu, hovno přivezu) „ Když nejsou v jednom
chumlu, tak mám po náladě.“ Jednou však zafungovala karma a to když najel
s tramvají na igelitovou tašku, ve které bylo těžké a velké ozubené kolo.
Vykolejil a jako na potvoru jela protijedoucí tramvaj a tak se sčuchli. Od té
doby má přezdívku Drtikol. Jedna řidička si na školení řidičů, kde jsme
rozebírali příčiny nehod, nemohla vzpomenout na jeho jméno a nazvala ho pro
pobavení ostatních, panem Koloťukem.
Už nevím, čí to byl nápad, ale
sešli jsme se na poradě, čím tu komisi ohromíme. Snad vedoucí Votípka navrhl,
abychom udělali za vjezdem do vozovny, před kolejovým kruhem barikádu. Tak, aby
byla hezky vidět i z hlavní silnice. Našli se i vtipálkové, kteří navrhli,
aby se udělala ve vratech vozovny a ráno že se nevyjede, protože číháme na
nepřítele. To neprošlo.
Využili jsme veškerý bordel kolem
celé vozovny, který tu zůstal po rekonstrukcích, cihly, dlažební kostky, staré
pracovní stoly, židle a lavice. Barikáda dostala impozantní rozměry a lituji,
že to nikdo nevyfotil. Pro větší autentičnost někdo přinesl i staré přilby,
které jsme rozházeli po barikádě, a starý Kočka měl známého v Lunaparku a
přinesl i dvě zkroucené vzduchovky. Na vrcholu jsme zapíchli naší vlajku. Byla
to pastva pro oči i pro kolemjdoucí lidi. Pavel Táborský měl nápad, že tomu
ještě něco schází a že přinese z domova bandasku krve ze zabíjačky. Že to
trochu polijeme. Eman Brabec se toho hned chytil a povídá, „ Já bych tady na
barikádě zalehnul a dělal bych mrtvolu, když mi to ale dáte do přesčasů.“ Byla
z toho všeho obrovská sranda, a jak myslíte, že to dopadlo? Jasně, uhádli
jste, soutěž vyhrála Pankrácká vozovna.
