Vzpomínky na
dětství mohou být různé. Já ho prožil v Praze na Letné a musím přiznat, že tato
čtvrť, nám dětem, nabízela mnoho zážitků.
V domě,
kde jsme nejdříve bydleli v ulici Nad Královskou oborou, byla hospoda U
Zábranských. Paní Zábranská mi čepovala do džbánku pivo pro tátu a měla
výbornou malinovou limonádu. Vždycky jsme čekali, až přijedou ledaři a budou
spouštět do sklepa dlouhé kvádry ledu, z kterých jsme si ulamovali kousky
do pusy, aby nás potom bolelo v krku. Na ulici Šmeralova jsme si natáhli
šňůru a hráli jsme vybíjenou. Téměř nikdo po silnici nejezdil, jen občas
přijeli uhlíři a pošta. Později nám za plotem postavili hřiště s prolézačkami,
které je tam dodnes. Vzpomínám na obchod s potravinami U Strnadů a na
cukrárnu U Straků, kde jsme utratili všechny drobáky za suky, mejdlíčka a
šumáky.
Kolik
lumpáren jsme prožili ve Stromovce, bruslení na zamrzlých rybníčkách, koupání
na Malé říčce a když přijel Lunapark do Fučíkárny, tak jsme tam utratili každou
korunu. Chodili jsme pěšky do ZOO a těšili se cestou na ustájené koníky u
Maroldova panoráma a na převozníka, který nás přeplavil na Trojskou stranu. I
naši rodiče s námi rádi chodili na procházky, kde si i zatancovali na
Rozmarýnce, nebo u velkého kolotoče u Rudolfovy štoly a Šlechtovy restaurace.
Tam jsme se jim záměrně ztratili a cestou do Růžové zahrady jsme prováděli
další lumpárny. Hledali jsme poklady ve svazích pod Místodržitelským letohrádkem,
kde se natáčel i film Fantom Morrisvillu.
Hráli jsme
si v parku u Družice na četníky a zloděje a zkoušeli jsme se nabourat do
objektů bývalé vozovny. Byli jsme předvoj dnešních skvoterů. Krmili jsme
množství veverek a sýkorek u Planetária, které nám žraly a zobaly z ruky.
V zimě jsme sjížděli na bugárnách kopce vedoucí od tratě, kterým jsme
říkali „Na zrcadle“ a „Na kolíkách“. Chodili jsme k mostu tunelu Buštěhradské
dráhy, kterému se říkalo most sebevrahů, a vyprávěli si hrůzostrašné příběhy.
Park kultury
a oddechu Julia Fučíka neboli Fučíkárna, nás bavil, i když jsme dospívali a
chodili jsme na Malou scénu na Pranýř, kde začínal s moderováním i Eda
Hrubeš. Tenkrát jsme nebojovali s obezitou a kupovali jsme si ve stánku za
50 haléřů chleba s hořčicí. Scházeli jsme se u Stalina a sledovali jsme
ohňostroje a výstřely z děl pouze tam. Letenské sady nám tehdy poskytovaly
v parku i koupání v bazénu, svezení na historickém kolotoči s flašinetem,
kde se točili i naši rodiče. Rádi jsme navštěvovali s našimi prvními
láskami kino Letná, Oko, Veletrhy a Ponrepo, ale v sobotu nebo v neděli
jsme chodili na Chaplina a grotesky do Technického muzea za pouhou 1Kč. Byli
jsme hrdými Sparťany a přelézali jsme prkenné ochozy u jejího starého stadionu.
Nic se nám nestalo, i když několikrát nás pořadatelé pěkně proháněli.
Dobrodružství jsme zažívali i při Prvomájových průvodech sháněním mávátek,
procházkou Letenským tunelem a také při Vojenských přehlídkách na Letenské
pláni.
„Ví to otec, ví to matka, kde je firma Brouk a
Babka," zněl slogan, a my jsme na Letné do obchodního domu rádi chodili.
Byl na Belcrediho třídě, dnes ulice Milady Horákové a kousek pod ním jsme
chodívali na dobré dortíky do Erhartovy cukrárny, kde později pracovala i moje
žena. Honosná budova Dopravního podniku pod kostelem sv. Antoníčka, se stala
zase mým životním osudem.
Bylo by toho ještě
hodně, na co si vzpomenu, ale musím říci, že dětství i dospívání jsme měli
nádherné a snad někdy příště se o něm ještě rozepíši.
