Stromovka

Po několika letech jsem absolvoval procházku do Stromovky se svým přítelem Pavlem. Je to místo mého narození a stěhování na Praze 7. Byla to ohromná nostalgie.

Užitečná rada – jak se dítě samo naučí jezdit na kole.

Kde jsou ty doby, kdy museli rodiče běhat za dětmi, které se učili jezdit na kole a držet je za sedátko

a přitom mít bolavá záda?

Blbosti se děly s přídavnými kolečky nebo kupovat tříkolky, šlapací autíčka a vrcholem byly autíčka na bateriový pohon. To se snad nějaký rodič chtěl jenom zviditelnit před sousedy.

Mám tři vnoučata a všechny se naučili jezdit na kole sami. Stačí dítěti koupit od nejútlejšího věku umělohmotnou motorku bez šlapek, a jakmile dítě povyroste, opatřete mu koloběžku nebo odrážedlo. Na těchto hračkách se vyřádí až do 3 – 4 let a přitom se naučí bezvadně udržet rovnováhu a setrvačnost.

Kolem čtvrtého roku kupte dítěti kolo a budete překvapeni, když si na něj sedne, že bez obav se samo rozjede a nespadne.

Nezapomeňte, že už i na odrážedle nebo koloběžce, je dobré vybavit dítě přilbou!

Ještě něco k obratům Věry Čáslavské…

Jsem dost stár na to, abych si nepamatoval, s jakým vděkem a dojetím Věra Čáslavská vyznamenání s rukou prezidenta, nejvyššího představitele ČSSR přijímala! Později (po procitnutí) tyto pány nazvala jako představitele zrůdného komunistického režimu zločinecké organizace.

Metály v podobě "Řádu republiky" (1968), titulu "Zasloužilá mistryně sportu" (1969) resp. "Vyznamenání za zásluhy za výstavbu".

To už nemluvím o výhodách, která tato vynikající sportovkyně, gymnastka požívala (mj. za normalizace dvouletý pracovní, tedy placený pobyt v Mexiku s celou rodinou). Ale také díky tomuto zrůdnému a zločineckému režimu, který ji umožnil tak bohatou sportovní kariéru s výsadami, o kterých se jiným sportovcům ani nezdálo, byla oceněna italským prezidentem "Cenou Kryštofa Kolumba", stejně jako od Japonců obdržela Samurajský meč a cenu "Hirunama".

Zásadní obraty v myšlení Věry Čáslavské přišly jako u mnohých jiných podpisem petice Dva tisíce slov, po sametové revoluci a v době její osobní tragédie.

Martin Odložil, syn gymnastky Věry Čáslavské, zabil v roce 1993 svého otce a známého běžce Josefa Odložila. U soudu dostal za ublížení na zdraví s následkem smrti čtyři roky nepodmíněně. Do vězení ale nakonec nešel. Pomohli „soudruzi“ a přátelé nového režimu John Bok, kamarád Václava Havla a opět začala Čáslavská požívat výhody.

V lednu 1997 totiž dostal její syn milost od Václava Havla. Martinovo pozdější pokání ale naznačuje, že svědomí čisté nemá...

Po sametové revoluci se Věře Čáslavské začalo dařit ve společenské sféře. Dostala nabídky na místo primátorky hlavního města nebo velvyslankyně v Japonsku, ale přijala až místo poradkyně prezidenta Václava Havla. Stala se také předsedkyní Československého a poté Českého olympijského výboru.

Martin Odložil žije v Irsku. Po letech mlčení poskytl rozhovor Lidovým novinám a mimo jiné říká: „Já nebyl ani na pohřbu vlastního otce, jeho dětem jsem se nikdy neomluvil, nepodíval do očí. Zvláštní, tak stateční rodiče, a vychovají takového zbabělce. Ne, nestýkám se s žádným sourozencem.“

Co dodat? Ať je jí země lehká…

Volby do PS se blíží.

 Volby do Poslanecké sněmovny budou až v roce 2021, ale už nyní je zřejmé, že některé strany budou mít potíže s hlasy voličů. Hnutí ANO si téměř neustále drží náskok a mají podporu přes 30% hlasy. Opoziční strany KDU-ČSL, STAN, TOP09 jsou pod hranicí volitelnosti. Piráti bodují hlavně mezi mladými voliči, zejména v Praze. ČSSD, díky vládní spolupráci s ANO, zaznamenává vyšší procenta od propadu. ODS a její program antibabiš se všemi vládními negativismy, navzdory předsedy strany Petra Fialy, nebude sestavovat příští vládu a maximálně skončí opět v opozici. Otázkou zůstává, jaké preference získá SPD? Předpokládám, že bude minimálně na hranici s KSČM a možná i s ODS.

Vyvstává otázka, jak rok před volbami zapůsobí na voliče Hnutí Trikolóra? Některé zdravé názory předsedy V. Klause mladšího, určitě osloví víc voličů, než jim dnes přiznávají průzkumy. Mám za to, že se nad 5% určitě dostane. V. K. deklaroval, že nehodlá zůstávat v opozici a pokud by se hnutí přes hranici 5% dostalo, bude stát o místo ve vládní koalici. Je dost chytrý a vzdělaný aby věděl, že s opozicí nic nedokáže, neprosadí a maximálně bude pouze vyvolávat obstrukce a hlasování o odvolání vlády.

Nechte toho paní Kuberová.

 Vdova po senátorovi Kuberovi chce být ve středu zájmu. Oznámila, že vyznamenání pro manžela od prezidenta Zemana nepřijme. Nu což, je to její názor a manžel by s ní určitě nesouhlasil. Senátor Kubera a prezident Zeman byli dobří přátelé, ačkoliv každý z nich byli z jiného politického smýšlení. Kuberova ODS přišla s tímto nápadem cesty, aby tak rozvířila debatu o vztahu Číny a České republiky. Nic na tom nemohl změnit ani dopis, který Kubera dostal na Pražském hradu od Čínské ambasády. V podstatě šlo o ty samé důsledky, které vyvolá jeho cesta na Tchaj-wan. V tomtéž módu Kuberovi cestu rozmlouvali i nejvyšší představitelé státu, včetně prezidenta Zemana. Měl o čem přemýšlet. Jak říká jeho manželka, „chodil po zahradě a usilovně přemýšlel nad svým rozhodnutím.“ Provokace jeho strany ODS nabírala obrátky a šest dní na to Kubera umírá na infarkt. Není pravda, že byl ovlivněn dopisem a „výhrůžkami“ z Čínské strany, protože to samé mu ještě dříve vzkazovali i nejvyšší ústavní činitelé. Když se však tato smutná událost stala a vdova Kuberová manželovi prošacovala tašku a dopis našla, umínila si, že to byl důvod jeho smrti. Její další chování a spolupráce s médii je zcela nepřijatelné a plné nenávisti k Zemanovi. Dnes, když se její manžel nemůže sám vyjádřit, říká, že by vyznamenání od Zemana nepřijal. Nechte toho paní Kuberová. Jste směšná.

Miloš Zeman upozornil, že takto vysocí ústavní činitelé na oficiální cestu na Tchaj-wan nejezdí, a to ani v rámci Evropské unie, a že zamýšlené aranžmá cesty by v Pekingu nepochybně bylo viděno jako provokace a diplomaticky necitlivý a nevhodný krok.

Z toho, co mu vzkázal Miloš Zeman, si šéf Senátu nic moc nedělá. „To on jen tak straší. Naše vztahy jsou dlouhodobé, tyto věci jsou takové hrátky. Politicky jsme úhlavní nepřátelé, ale lidsky to je jiné,“ řekl Právu Kubera, který už dříve uznal, že jeho cesta může ovlivnit podnikání českých firem.

Sám Kubera, když se o jeho cestě začalo poprvé mluvit, nátlak z Hradu zmiňoval, na chystané cestě ale trval. Zdůrazňoval, že jeho návštěva nemá být "proti čínskou", a odmítal, že by mohla mít negativní důsledky pro vztahy obou zemí. "Pokud tam pojede, tak v tomto smyslu to přátelství opravdu končí," řekl Zeman. Kubera dal podle Zemana plánovanou cestou přednost zájmům své politické strany před těmi národními. "Je to jednání proti národním, v daném případě ekonomickým zájmům České republiky," prohlásil prezident.

Pod heslem „Vyhlásíme Číně válku“, nástupce a předseda senátu Vystrčil, opravdu na Tchaj-wan odcestoval a splnil tak slib straně ODS. Co nám to přineslo? Rozhodně zhoršení vztahů s Čínou, odmítnuté projekty pražských umělců a podniků a vztahy na bodu mrazu. Obchodování s Tchaj-wanem je pouze záminka, protože součásti vyrobených produktů, které k nám posílají, jsou stejně vyrobené na pevninské Číně. Nezaznamenali jsme žádné davy turistů z Tchaj-wanu, ale obchodníci velmi pociťují značný úbytek turistů z Číny.

Provokace ODS zkrátka nic nepřinesla, možná jen obdiv v USA, které se k takovému kroku nikdy neodvážili.

Co vy a spánek?

 Spát se musí, ale potřeba spánku je u každého jedince jiná. Nechápu lidi, co spí třeba 10 -12 hodin denně. Zdá se mi to jako zbytečně promrhaný stav. Lékaři uvádějí, že tato doba spánku přísluší 1 až 3 letým batolatům.

Nikdy jsem nebral žádné prášky na spaní, usínal jsem hlubokým spánkem, byť jen třeba na 4 hodiny. Bylo to způsobené tím, že jsem celý život pracoval ve směnném provozu. Tenkrát jsme žili v jedné místnosti, a pokud se členové rodiny dívali na televizi až do půlnoci, tak já jsem musel už ve 4 hodiny ráno běžet do práce. Neměl jsem s tím zásadní problém a vykompenzoval jsem to tím, že při dělené směně jsem si hodil šlofíka před nástupem na odpolední část. Když jsme byli s dětmi na dovolených, tak mi vyčítali, že je budím brzy ráno. Vstával jsem už ve čtyři hodiny a mezitím co ještě spali, tak já už jsem šel na houby. Netrpěl jsem žádnou nespavostí a nepociťoval jsem žádné poruchy spánku. Nikdy jsem neusnul za volantem nebo za řídícím panelem.

Co mi dělalo trochu problémy, byla ta časová pásma. V letadle jsem nikdy neusnul, i když to byly značné doby letu. Když jsem letěl do Tokia, tak jsme na sedadlech měli všichni pouzdra a v nich byly sluchátka, nějaká pokrývka a klapky na oči. Já jsem si sluchátka připojil a zíral jsem na opěradlo přede mnou, kde byl monitor, a sledoval jsem výběr z filmů. Po chvíli mě to nebavilo a přepnul jsem na kameru, která sledovala náš let. Neuspala mě ani letová dráha našeho pohybu, když jsem viděl, jakou pomalou rychlostí se vzdalujeme od Evropy. Po přistání bylo v Pekingu o 6 hodin víc, po 15ti hodinovém letu, než na mých hodinkách. O datu jsem ani raději nepřemýšlel.

Dnes jsem už v důchodu a můžu vám říct, že to je nádhera. Je jedno, kdy si jdu večer lehnout, ale vstávám už kolem 3 – 4 hodiny. Něco málo dělám na počítači a kolem sedmé hodiny se natáhnu v posteli a spím třeba až do deseti hodin. Slyším přes okenní ventilaci, jak lidé odjíždějí makat do práce, a já v blaženosti usínám. Většinou po obědě, pokud mám potřebu, zase zalehnu a spím další 3 hodiny. Lékaři říkají, že lidé nad 65 let mají spát denně 6 hodin. Já to dodržuji, ale řídím se heslem „tělo si řekne“. Nejhorší je lehnout si v obýváku k televizi. To usnu jako špalek a v jednu hodinu ráno si zpětně na televizi pouštím program, který jsem chtěl původně vidět. Ve větší míře si pamatuji sny, které jsem při spánku zažíval.

A jak to máte vy?

Pražské putování

Kuba bez politické demagogie

Před odletem

Nezapomeňte před odletem, že s Kubou máme vízovou povinnost a tak se vydejte včas na ambasádu do Dejvic. Vydání víza stojí cca 750Kč. Tyto informace dostanete nebo je zařídí cestovní agentura, ale my jsme jeli soukromě a tak jsme veškeré info museli pracně shánět.

Velvyslanectví Kubánské republiky
Sibiřské nám. 1, 160 00 Praha 6
Konzulární oddělení
Telefon 233 322 175
Provozní hodiny úřadu 08.30 - 11.30

Také nezapomeňte, že i když máte koupené letenky včetně všech tax a letištních poplatků, tak na Kubě při odletu platíte zvláštní poplatek, jinak Vám nevydají letenku a neodbaví Vás. To jsme nevěděli, a protože zbylé CUCY Vám nikde nikdo zpět nevymění, tak jsme je až na pár drobných utratili. Eura jsme měnili průběžně za CUCY a tak nebýt toho, že synek má kartu Visa, tak by nám na férovku bez tohoto poplatku nechali letadlo odletět! Moje karta Master Card je na Kubě zcela zbytečná. A ještě jsme měli vlastně štěstí, protože jsme se dozvěděli, že tuto možnost máte pouze ve Varaderu! Pokud letíte domů z letiště v Havaně, tak musíte platit pouze v CUC měně! Poplatek stojí na osobu 25CUC.

Při odletu z Varadera se Vám může stát jako nám, že se ještě zastavíte v Mexiku pro další cestující. Let se potom protáhne o dvě hodiny. Letiště ve Varaderu je malé a během jedné hodiny tu přistávají a odlétají pouze 3 letadla. Většinou vnitrostátní linky. Je tu dvojí měna. CUC, což je konvertibilní peso, s kterým budete převážně na Kubě nakupovat a platit. Peso CUP  využijete ve stáncích u pláže.

Hotel

Ubytovali jsme se v hotelu Dos Mares, který nám svou polohou ve Varaderu velmi vyhovoval. Na úžasnou pláž s bílým jemným pískem, kde nedohlédnete ani z jedné strany na konec pláže jsme to měli asi 200m, takže jsme se chodili koupat třeba 2x denně i večer, když se už stmívalo. Tady se rozednívalo kolem 7h. ráno a setmělo také okolo 7h. večer.

Hotel má strategické místo téměř uprostřed Varadera, takže nejste vystrčení někde na okraji města, daleko od veškerého dění. Ve Varaderu uvidíte daleko přepychovější hotely se špičkovým vybavením a servisem, ale my jsme chtěli snížit náklady ubytování na minimum, protože jsme věděli, že budeme skoro stále na cestách. I z tohoto důvodu jsme si zakoupili pouze snídaně, které ač byly téměř celých 14 dnů stejné, tak nám vyhovovaly.

Snídaně s obsluhou se skládala ze dvou malých buchtiček s máslem a džemem, potom vám donesli obložený velký talíř s nakrájeným ovocem na plátky. Grep, pomeranč, mango, meloun. Potom Vám nabídli možnost slepičích produktů – míchaná vejce, omeleta se šunkou, volský oka nebo 2 sendviče se šunkou. Pochopitelně kávu i s mlékem nebo čaj a nám velmi ochotně zalévali horkou vodou naší, dovezenou instantní kávu. Prostor baru a jídelny byl dobře udržovaný a interiér je hezký i když celý hotel nepatří mezi novostavby. Personál je velmi ochotný a vstřícný.


Při našem příjezdu měl službu hlídače hotelu Andy. Stal se naším přítelem a dost nám vyprávěl o svých zkušenostech a životě na Kubě. Dozvěděli jsme se, že získat práci zde ve Varaderu není tak jednoduché. Pro Kubánce je to velký byznys a čistá práce, starat se o pohodlí turistů. Má za 24 hodinové služby směšný plat, ale získá nějaké to dýško a hlavně se něco dozví od turistů, jak to funguje jinde ve světě. Například i se svými kolegy asi 3 dny obdivoval můj telefon, protože přímo jásal, když jsem ho vyfotil nebo nahrál telefonem video a nechal jsem ho namluvit něco do diktafonu. Byli jako u vytržení, protože oni jsou zatím v dostupné elektronice někde o 20 let pozadu. Používají mobily s displejem o 4 řádcích, ale za to jim řvou jako kráva při přijímání hovoru. Povídal, že má přítelkyni, ale bydlí s rodiči. Táta je černý jako bota a máma je bílá. Má ještě 2 sourozence a práci ve Varaderu získal pouze proto, že rodiče jsou angažovanými komunisty.

Nemohl pochopit, že i kdyby se nějakým způsobem dostal z Kuby a on chtěl naivně po nás, abychom mu pomohli, že i u nás je dost problematické sehnat slušnou práci, jazyková bariéra je další problém, barva pleti jakbysmet a to hlavní je pas a peníze, protože vycestovat do Evropy je pro něj ještě daleko těžší než kdysi pro nás, odjet na západ.

Byl to ale velmi chytrý, učenlivý a sympatický chlap.


Závislákům na počítače předem avizuji, že v hotelu není dostupný internet. Je k mání v nedalekém hotelu Solimar po zakoupení karty na hodinu za 200Kč. V hotelu Cuatro Palmas v přízemí se můžete rovněž pokusit o pronájem vozu a objednávat si další výlety klimatizovanými autobusy čínské výroby po celé Kubě. My jsme to využili celkem 3x.

Hotel Dos Mares je klidný a hlavně je na pokojích výkonná tichá klimatizace, kterou jsme zapnuli při prvním otevření pokoje a vypnuli až při odjezdu. Zásuvky jsou pouze na vidlicové zástrčky a na napětí 110V. Doporučuji si přivézt redukce nebo Vám v recepci ochotně dobijí mobily a další zařízení. Ani personál, který denně uklízí, si neodváží vám na pokoji cokoliv vypnout i když zjevně nejste celý den přítomni a to nám běžela i televize a svítily lampičky. Televize ve Varaderu je kabelovka s 85 programy a tak jsme sledovali občas před spaním tenisové mače na US open. Jinak na Kubě jsou všude pouze 2 státní kanály a téměř stále zaměřeny na politickou propagandu. Pokoj byl dvoulůžkový s rozdělenými lůžky, což nám vzhledem k chrápání společníka vyhovovalo. Koupelna se sprchovým koutem a WC. Vzhledem k obrovské vlhkosti vzduchu*) jsme u stropu sprcháče zaevidovali plíseň a zaregistrovali jsme tu ještě menší mravence než jsou známí faraoni a ty tady byli také. Neskladujte otevřené potraviny v pokoji. Neomylně je vyčenichají a máte je i v pokoji. To vše na 14 dní za pouhých 6.000Kč na osobu, takže cca 400Kč na den. *) Přepral jsem si tady asi 3 trika a košili a ještě vlhké jsem je vezl domů.

Naše postřehy

Odletěli jsme na Kubu do známého letoviska Varadero, a protože jsme měli informace o tom, že to není typická Kuba, tak jsme si už z Prahy zamluvili auto střední třídy na 4 dny. Dobře jsme udělali, protože bylo velmi náročné na místě samém přesvědčit úředníka, že si chceme půjčení vozu prodloužit alespoň o jeden den. Mají vozy neustále rozpůjčované a zamluvené, ale nakonec nám to vyšlo. Půjčovné je na Kubě oproti zbytku světa poměrně drahé a ještě navíc musíte platit při převzetí plnou nádrž a vrátit vůz s prázdnou nádrží..? Už se vidím, jak tlačíme auto k hotelu, kde převzetí probíhalo. Jinými slovy, každý v nádrži něco nechá a to je docela dobrá provize pro toho úředníka, ne? Složíte ještě částku na pojištění a akontaci ve výši 165CUC. Mysleli jsme si, že budou akceptovat náš výběr vozu – Hyundai, Suzuki, Škoda, Fiat. Ani náhodou. Byli jsme rádi, že nám půjčili čínské auto Geely. Byla to 1,5, benzín, s klimatizací a vůbec to nešlo do otáček. Byli jste rádi, když jste z toho vymáčkli 130km/h, ale žralo to zdatně. Klimatizace byla účinná tak do půl desáté a potom bylo nutné otevřít okna.

Benzín na Kubě není levnější než u nás, litr benzínu 94 oktanů stojí kolem 30Kč. Ale stejně tady jezdí všechno co má kola, hlavně proto, aby místní získali od turistů nějaké ty konvertibilní pesa. Mají tu dvě měny, něco jako byl y u nás dříve bony. Za národní peso téměř nic nenakoupíte a věřte nebo ne, průměrný plat činí na Kubě v přepočtu na koruny 400Kč/měsíc. Doporučuji vzít si s sebou peníze v EUR a dolary si nechte doma. Je tu nevýhodný kurz s 10-ti % srážkou, protože vše americké je tady nepřátelské. Za jedno EUR dostanete cca 1, 3 CUC. Kurz se mění a výhodnější bývá o víkendech. Směnárny najdete nejenom na letišti, ale i přímo ve Varaderu a na více místech ve městech.

Také jsem se dočetl na internetu, že tu lze platit kartou a vybírat hotovost z bankomatů. Placení kartou jen v luxusních obchodech v Havaně a ve Varaderu pouze v některých prodejnách hotelů. V obchodech nemají příslušné terminály a omlouvají se vám, že musíte platit pouze keš. U bankomatů je to ještě zajímavější. Přečetl jsem si na internetu, že lze bez problémů použít kartu MasterCard. Nevěřte tomu! Ve Varaderu i v Havaně v několika bankomatech mi to kartu vrátilo zpět, že sorry… Uplatníte zde pouze kartu Visa.

Naše zážitky z dovolené nekončily pouze návštěvou Kuby, ale protože jsme letěly se Švýcarskou leteckou společností Edelweiss air, tak jsme vždy měly mezipřistání v Zürichu. Směrem tam jen asi na dvě hodiny, ale zpátky jsme měli čas celých 7 hodin a tak jsme se vydaly prozkoumat centrum Zürichu a obdivovat jejich městkou dopravu. Měl bych ještě předeslat, že jsme měli za sebou poměrně dlouhou cestu letadlem a do Prahy nám chyběla z 13-ti hodinového letu jen pouhá hodinka. Na cestě z Varadera, což jsme netušili, naše letadlo ještě přistálo na hodinu v Mexiku v Cancúnu. Proto byl let zpátky delší o dvě hodiny. Částečně nevyspalí a unavení jsme se vydali do města a hned jsme navštívili kavárnu a ne jednu. Pohodlně jsme vybrali franky z bankomatu a hlavně jsme nesměli porovnávat a přepočítávat švýcarské franky na koruny, neboť kafíčko za 80Kč by nám asi tak nechutnalo a to jsme si jich dali každý čtyři. Snad mají Švýcaři mnohonásobně vyšší platy než my, ale zdálo se nám tu všechno drahé.

Jídlo a strava

Dočetl jsem se na netu, že se máme vyhýbat pití vody a kostkám ledu v nápojích. Proto jsme s sebou vezli škatuli množství léků proti zažívacím potížím a nepoužili jsme ani jediný prášek. Synek chlastal místní vodu v hotelu a bral si jí i na výlety do auta a nic. Já jsem gurmánsky večer posedával v baru a nechal jsem si smyslně utvářet kubánský dojem pitím místních koktejlů, které jsou velmi dobré a osvěžující. Takové Mochito a Kuba Libres je výborné pití s kostkami ledu a Havana Club rumem, různými esencemi, mátou, kolou smíchanými a lemonkem navrcholu je prostě požitek a tak si dáte rovnou další a další a najednou máte 2 hodiny ráno a pořád je velmi příjemné teplo a ovívá vás vítr od Atlantiku – no prostě pohoda.

Tyto koktejly stojí 2CUCY, takže 40Kč - dvojnásobná pohoda. Dal jsem si na kuráž párkrát i Havana Club natural, prostě stachana a stál jen 1CUC. Můžete si koupit na pokoj i 5l vody v obalu za 5CUCŮ. V hotelu jsem jednou šel i na večeři a dal jsem si pečené kuře 450g s rýží a hranolkami a stálo to 4, 5 CUC. Stánky u pláže nabízejí čerstvé občerstvení a najíte se dobře. Papírová krabice plná ochucené rýže s fazolkami, se zeleninou a vepřovým steakem stále pouze 1CUC. Někde se najíte jako my v chudinské oblasti Cardenasu za 10Kč a také jsme si vybrali nóbl restauraci v Havaně a každého stálo jídlo 600Kč. Takže záleží na vás. Místní Kubánci jezdí s pojízdnými vozíky a prodávají ovoce, grilují ryby a snaží se prodat a tak získat potřebné CUCY. Nebojte se, je to výborné a někdy ani nevíte co zrovna koštujete. Za jeden CUC mi prodali domácí pečivo a chleba – mimochodem výborný a ještě mi vrátili jejich pesa, kterých se nezříkejte. Využijete je ve stáncích u pláže, kde jsme si třeba koupili tak velikou zmrzlinu, že nám padala na zem a stála na naše peníze 80 haléřů. Za tyto pesa se i jinde dostatečně a chutně najíte.

Kde jsme byli

Kuba je největší ostrov Karibiku a před odletem jsme měli všelijaké plány, jak s autem procestujeme skoro celý ostrov, ale realita je úplně jiná. V tom vedru jste byli rádi, že vyrážíte na výlety v okruhu 200 km od Varadera, pokud byste nechtěli někde přespat. Ta možnost tu je. Místní mají dovoleno ubytovávat turisty a tak si přivydělat nějaké konvertibilní peso. Casa particular – zjednodušeně ubytovny pro turisty.

Přesto jsme procestovali hodně lokalit a jsme rádi, že jsme porovnávali jak Atlantik na severu u Varadera, tak skutečný Karibik na jihu. Navštívili jsme oblast Viňáles, kde se soustředí veškeré dění kolem vyhlášených kubánských doutníků. Já tedy nejsem znalec, ale být na Kubě a nepřivézt si rum a doutníky by bylo asi fiasko. Musíte si zvyknout, že nemáte v autě k dispozici navigaci a že místní značky a ukazatele vůbec nejsou tam, kde byste je potřebovali, ale až několik kilometrů za křižovatkami.

A tak jsme v této oblasti jeli logicky podle typu silnice až jsme se dostali do nějaké vesnice, kde najednou vozovka končila… Místní na Vás koukali jako na zjevení a ještě jsem měl podotknout, že jste okamžitě identifikovatelní, protože auta z půjčoven mají červené SPZ. Tady na nás, skoro bych řekl čekal chlap asi tak 30 let a když viděl naší bezradnost a obracení auta, tak se dal s námi do řeči. Hlavně že alespoň uměl anglicky. Jel s námi celý den a dost vyprávěl. Mimo jiné i to, že si tímto způsobem přivydělává, protože včera odtud vyvedl auto s Němci. Říkal, že mu stačí tam jen tak postávat a tak jako my tam skončí i ostatní turisté.


Zároveň nám nabídl možnost, zakoupit si od jeho přítelkyně doutníky. Tak jsme tam zajeli a byli jsme uvedeni do soukromého příbytku. Do bytu se v tom “baráčku” lezlo po plechových schodech a dole byl malý dvorek se slepicemi. Místnosti v domku byli dvě. Jedna jako kuchyň a jídelna a zadní místnost byl pokojík tak akorát na postel a skříň. Z té, velice pohledná a mladá Kubánka vytáhla originál dřevěné krabice opatřené kolky, s různými typy doutníků. Podle mě to byla jeho milenka a jeho bylo i přítomné asi 6-ti leté dítě. Musím podotknout, že ač to byl opravdu skromný byt a zařízení, měla všude vzorný pořádek a čisto. A tenhle chlápek jí zřejmě takto vypomáhal s výživným a lepší životní úrovní. Vybral jsem si dle jejich rady doutníky Cohiba Espléndidos. Myslel jsem si, že mně náš průvodce napálil, protože se svou přítelkyní, která v továrně pracuje, požadovali 60CUC = 1.300Kč. Hluboce jsem se mýlil!

Zjistil jsem, že tyto doutníky jsou znalci velmi cenněné a u nás se 3 kusy prodávají za neuvěřitelnou cenu cca 2. 400Kč. Jsem tedy majitelem doutníků v ceně cca 20.000Kč. Je to mladší značka doutníků, které byli vyrobeny původně pro Fidela Castra a vysoké státní úředníky.


Původně jsme měli namířeno až na Cienfuegos, ale náš stopař říkal, že je to spíše na přespání. Někdy nehraje roli vzdálenost, ale stav komunikace po které pojedete a tím se doba setsakra prodlužuje.

Jeli jsme tedy na jih až k Zátoce Sviní a tady jsme navštívili krokodýlí farmu. Než jsme vjeli bránou do této oblasti, tak nás tady zastavila hlídka policie a mě, i když jsem řídil a syna si nikdo ani nevšiml, ale důkladně asi cca 20 minut prověřovali doklady našeho průvodce. Zřejmě se jim nezdálo, že je to náš spolujezdec. Ten také okamžitě po jejich odchodu do boudy říkal, že jsme jako přátelé a kdyby nám našli doutníky v batohu, abychom řekli, že jsme je koupili v Havaně. Po této čekací době nám zasalutovali a jelo se dál.

Opravdu je nevšední zážitek, držet mrskajícího se živého, malého krokodýla. Potom se v ohradě a z vody vyrojilo hejno dospělých krokodýlů protože zrovna přišel krmič a to byl naprostý respekt.

Průvodce jel s námi dál až na jižní Kubu ke Karibskému moři a dokonce čekal až se najíme a několikrát vykoupeme. Projel s námi celý den a ještě jsme ho požádali, aby nás navigoval zpět na Varadero. Jel s námi až ke své vesnici a požádal nás, abychom mu zastavili a šel ještě navštívil svou babičku. Odměnou jsme mu dali 50CUC a spokojeni jsme byli všichni.


Další dny jsme autem pokračovaly do měst Matanzas, Cardenas, Santa Cruz Del Norte, Santa Clara a pochopitelně jsme 3x navštívili Havanu. Zážitků z cest máme mnoho a je pravda, že kdybychom byli jen na pláži ve Varaderu, tak o ně přijdeme.

Například v Cardenasu jsme nestačili valit oči na místní dopravu. No to je nadnesené slovo, ale když se před vaším vozem rozprostřou vedle sebe tři kočáry tažené koňmi a ještě se mezi nimi motají cyklisté a ruční a šlapací vozíky, autobusy, a další všelijaká monstra a americké káry, tak si myslíte, že sníte. K tomu na vás vyjede místní pes a utíká kolem auta a vy mezitím nevyberete díru asi 50cm hlubokou…no prostě zážitek. Za pár dnů se dozvíme, že v téhle díře se kumuluje ekonomika Kuby a mají tu fabriku na opracování perel, tak stojíte dalších 5 minut s otevřenou hubou.

V Matanzasu jsme navštívili místní jídelnu a z výrazu tváře kuchtíka a jeho pomocnice bylo patrné, že sem již asi 150 let turista nevlezl a neměl takovou odvahu. My jo. S takovou úctou a obdivem jak nás obsluhovali se nesetkáte ani u nás a my jsme tu mohli utratit za jídlo i jejich měnu a tak nás každého chutný oběd včetně pití a ovocné mísy stál 10Kč! Potom jsme potkali hezkou ženu asi 25 let a ještě hezčí dceru a i když byly obě hezky a moderně oblečené, tak po nás ta žena požadovala peníze na jídlo pro svou dcerku. No, nevím…
Po cestě do Santa Cruz Del Norte jsme navštívili 2 pláže a zvláště ta druhá byla plná života a hudby.
Místní DJ pouštěl do ampliónů na pláž řvavou salsu a mezitím ještě pokukoval a bavil se s prodavači u pece v občerstvení, kde pekli pizzu. Tam na nás vyzvěděl odkud jsme a hned spustil. Vole, vole jak se máš? Když jsme šli na pláž tak tento človíček neopomněl všem na pláži do zvuků hudby oznámit, že tu vítá i přátele z Československa a ukazoval na nás. V tu chvíli se všichni přestali slunit i plavat a civěli na nás.

Potom synátor ve vodě natrefil na dvě dívky, které se netajily tím, že jsou prostitutkami v nedalekém hotelu. Tak moc chtěly sex (peníze), že jim nevadilo, že jedeme zpátky 150 km do Varadera a chtěly jet s námi. Říkali, že jim je 22 let, ale z mého pohledu jim bylo tak nanejvíc 16 let.

Nebyl by to žádný problém kdekoliv na Kubě sbalit holky, ale tak nějak se nám nechtělo zrovna takový suvenýr přivést domů. Ostatně i ve Varaderu za bílého dne na ulici se vám nabízejí ženy s tak známou gestikulací pusy, že naprosto určitě nechce být pozvaná na kornout zmrzliny.


Havana je velkoměsto, a proto jsme sem zavítali několikrát. Žije tu něco málo přes 2.000 000 obyvatel a říká se, že tu každý den spadne alespoň jeden barák. Jsou tu nádherné paláce ještě z doby Baptisty a na projížďku centrem jsme využili kočár tažený koněm. Měli jsme tudíž i průvodce a jeli jsme poprvé do Havany i se známými z hotelu, s Luckou a Petrem. Plzeňáci přiletěli stejným letadlem, ale do hotelu se ubytovali o den později a to jenom na 3 dny. Potom pokračovali dál na západ a východ Kuby. Měli na to 3 týdny. Když jsme přijeli do Havany podruhé, tak jsme objížděli město i po okrajích a mysleli jsme si, že v některých ulicích právě včera skončila válka. Zchátralé budovy a odpadlé části domů, to je tady normální. Nejsou peníze na opravy. Honosné budovy jsou vesměs paláce revoluce, náměstí Las Armas s bývalým prezidentským palácem, viděli jsme rezidenci Che Guevary a pomník velký jako kdysi Stalinův pomník v Praze. Kopie Capitolu z Washingtonu je tady ještě větší a občas nějaký agitační bilboard, muzea i s tanky a letadly a loděmi, které se proslavily při Fidelově vylodění v Zátoce Sviní.


Obyčejní lidé to však tady moc nevnímají a hledí si svých stánků se suvenýry a čekají na turisty s CUCY. Embargo USA je zřetelné. Na letištích je celkem prázdno a přilétávají hlavně vnitrostátní linky a z turistů tu převažují Kanaďané, Rusové, Němci, Španělé a státy jižní Ameriky včetně Venezuely.

Před obchodním domem ke mně přistoupil muž a začal něco brebentit anglicky. Já na to. „Jo hochu, já ti skoro nerozumím“. V ruce držel čepici a na ní byl nápis Praha. „ No nekecej, ty jsi z Česka?“

Potom jsme se dobře dorozuměli česky a on vyprávěl celou svou anabázi emigranta, žijícího dnes v Austrálii. Potom přišla i jeho manželka a objevil se i Robert a strávili jsme spolu asi dvě hodiny povídáním.

Do roku 1981 bydleli v Nuselském údolí a dnes mají ranč včetně korálového útesu. Rozhodně se nechtějí vrátit, ale mají tady ještě rodinu, tak letos na Vánoce budou v Praze.

Nabídli nám, že pokud někdy absolvujeme další a ještě delší let do Austrálie, takže máme o ubytování postaráno. Rozhodně milé setkání s Evou a Jirkou.


Další výlet jsme podnikli do Santa Clary, města, kde proběhla poslední bitva revoluce a kde jsou uloženy ostatky Che Guevary od roku 1997. Do té doby byly ostatky uložené v Bolívii v neoznačeném hrobě hned po popravě tohoto revolucionáře. Popravdě jsme pomník ani mauzoleum ve městě nehledali, pouze jsme obešli centrum a naobědvali jsme se. Více nás šokoval místní Kubánec – invalida. Při parkování s autem nedaleko náměstí nám naznačil, že na auto dohlédne. Tušil zřejmě nějaké spropitné. Představte si, ačkoliv měl dvě berle a amputovanou končetinu, půjčil si někde kyblík a vodu a celé auto nám perfektně umyl! Měl jsem z toho naprosté emoce a dali jsme mu takové spropitné, které vůbec nečekal a skoro se rozplakal.

Když jsme vrátili auto, tak na další dny jsme si koupili několik výletů v hotelu Cuatro Palmas. Robert byl šnorchlovat na korálovém ostrově a ještě jednou v Havaně a společně jsme jeli americkou károu do Delfinária , kde si zaplaval s delfíny Lindy a Cindy a dle jeho slov to byl snad nejsilnější zážitek jeho života. Potom jsme zažili adrenalin na vodním skútru , který jsme sami řídili a když jsme instruktora podmázli 20-ti CUCY, tak s námi a s jedněmi Rusáky vjel na volné moře s vlnami. Původně se mělo jezdit pouze po klidném kanálu. Byl to jeho nápad a se slovy, že naše země dříve přátelské si musí vycházet vstříc, nás tam vyvezl. Když jsme se vrátili, tak to jeden černej turista na něj prásknul dispečerovi a ten na něj chtěl volat policii a že tady skončil…Závistivý kurvy najdete všude.

Naposledy jsme se vydali na okružní výlet autobusem na jih, až na pláže Karibiku Playa Larga, do původní indiánské vesnice Guamá , která se rozprostírá v okolí obrovského sladkovodního jezera (nedaleko moře) a kde se dodnes traduje, že veškeré své zlaté poklady neuvěřitelné hodnoty ukryli indiáni na dno tohoto jezera a ještě je nikdo nenašel a neobjevil. Jezero jsme objeli na motorovém člunu a zašli jsme v blízkosti krokodýlí farmy, kde jsme my už byli, na společný oběd. Výlety a projížďky autem nám zabraly celkem 10 dnů a zbylé čtyři dni jsem konečně poznával i Varadero a užíval krásy zdejší pláže. Pouze jeden den a půl nám pršelo, což způsobil hurikán ISAAC, jehož pravou sílu poznali až v USA. Kubu to jenom trochu lízlo a byl větší fičák a větší vlny na pláži.

Lidé a politika

Svět se na Kubu vykašlal. Po převratech v Evropě je zcela odříznutá od tohoto kontinentu a nezmění to ani Pražská centrála Svobodné Evropy. Tu tady nechytíte, protože Kubánci vlastní velmi výkonné rušičky. Těch pár disidentů, kteří jsou často vidět v TV nebo v médiích, tvoří naprostou kapku jiných názorů než mají obyčejní Kubánci.

Máme tady dodnes celkem dobrou pověst. Vždyť před lety jsme sem vyváželi nejenom výrobky, ale obrovské stavební a strojírenské celky. I dnes tu vidíte nejenom historické auta české provenience, ale i nové Fabie a Octavie. Ty jezdí jako taxíci. Turisty Rusáky tu nemusí, pokud nemávají CUCY, ale při tipování našich slovanských ksichtů nás zařazují mezi ně. A tak volné pole působnosti a spolupráce tu nachází Čína, jako ostatně všude na světě a jde cestou i menších podílů akcií 49:51 do všech odvětvích spolupráce. Kubánci jsou hrdí na to, že přečkali těžká období amerického embarga a dokáží si poradit i s Českými politickými projevy o nesvobodách na Kubě, neboť my máme vždy potřebu názorové vděčnosti velkých "Strýčků!", ať jsou zleva nebo zprava. Být papežtější než papež se ekonomicky nevyplácí.


Kubánci jsou velmi milý a nejenom k turistům. Vidíte sami jak se navzájem zdraví, usmívají se a mnohdy se i vřele vítají s polibkem. Je to pro nás dost frustrující, když si uvědomíte, jak to chodí u nás a od samého rána se setkáváte s lidmi s výrazem nasranosti, nevšímavosti a vzteku.

Člověk by řekl, že jsou spokojení s tím co mají. Ti podnikavější a točící se v turistickém podnikání vědí, že i na Kubě by mohlo být lépe, ale většina Kubánců to neřeší. Jak už jsem uvedl v jiné kapitole, o politice moc nemluví. Řídí se heslem vlády. Do politiky nám nekecejte, také od nás nic nečekejte a uživte se, jak umíte. My, na oplátku po vás nebudeme šlapat a nad hodně věcmi přimhouříme oko. Pokud si vzpomínám na naše léta socialismu, tak tady určitě není takový policejní stát. Je tady asi milión státních úředníků a zaměstnanců, ale ti mají asi 30x vyšší životní úroveň než ostatní obyvatelé a před takovými si ostatní dávají pozor. I při svém podnikání, protože na všechno potřebujete jejich souhlas a bumážku.


Tím to ale končí a vidíte obrovskou toleranci např. v silničním provozu, kdy policajt kouká na řidiče motorky se sajdkárou, ve které sedí asi 5-ti leté dítě nebo jak jede celá rodina na motorce a vpředu je asi 6-ti leté dítě držící řidítka. V pětimístních vozidlech nezřídka sedí lidí deset. Technickou kontrolu tu asi vůbec neznají a nemají, protože by jinak nemohlo vyjet na silnice asi tak 98% aut a vozidel. Jedete po dálnici a najednou jde proti vám v protisměru asi tak 50 koz, pravda že ve tvaru a ukázněně. I kolo, a traktor potkáte na dálnici. Většina Kubánců nikdy nebyla v zahraničí. Je pro ně velmi obtížné získat pas a vyjet do povolené Venezuely, ale proč by to dělali, když při svých příjmech na letenky neušetří.

Vůbec nevědí co je to rasismus! Složení obyvatel je tak rozmanité a na první pohled na smíšené páry je vám jasné, že by stěží pochopili o čem to blábolím. Krásné mladé holky bílé, černé, mulatky, ale i kluci se svými postavami by u nás mohli okamžitě pracovat jako modely. Starší Kubánky jsou velmi kypré a již při chůzi (ani nemusí tancovat), spatříte neuvěřitelný koncert zadních partií. Dokáží se bavit bez ostychu na veřejnosti, tancovat ve skupinách, v párech, ale i sami, bez ohledu na věk. Taková salsa na nočním náměstí ve Varaderu je neskonalý zážitek.

Žádná chřipčička, ale Covid-19 je pěkná sviňa.

 Švejkovské Česko se dostalo na první místo mezi státy EU, co se týká nakažených v přepočtu na tisíc obyvatel! Je to masakr. Když si tak čtu zprávy z ministerstva zdravotnictví, tak mi není veselo.

Nejdříve jsme se chválili, jak všechno zvládáme, pustili jsme lidi na dovolené a dnes řešíme nemalé problémy. Nákaza se šíří nejen z důvodů navrácení turistů ze zahraničí, ale i komunitně, sami mezi sebou.

Nemocnice už hlásí, že další příval nemocných v mnohých městech nezvládnou a uvažuje se o karantenním umístění i v hotelích. Už se nejedná pouze o důchodce a vymezení doby pro jejich nákupy, ale množí se případy nákazy i u dětí, mladistvých a lidí v produktivním věku. Je pravda, že mnozí mají jen lehké příznaky, ale zároveň lékaři zjišťují, že nákaza vyvolává dlouhodobé problémy s dýcháním a poškozením plic.

Jenom ve středu 7. října byla nákaza prokázána v rekordním počtu nad 5.000 lidí, aktuálně je nemocných 43.764 lidí a zemřelo již 829 lidí.

Jsou slyšet i hlasy doktorů, že pro nedostatek plicních ventilátorů, nechávají některé pacienty zemřít!

Toto je důsledek těch, kteří na přijatá opatření prostě kašlou. Nedodržují pravidla a šíří i nechtěně nákazu mezi další obyvatele. Nedivím se bývalému ministrovi zdravotnictví, že rezignoval. Říkají mu Kevin a snesla se na něj obrovská kritika. Přitom si počínal dobře, ale kdo to má vydržet? Současný ministr Prymula, je už také v hledáčku šprýmařů.

Svůj podíl na zlehčování nákazy mají i umělci (Basiková a další), restauratéři i majitelé médií (Soukup). Chápu, že se jejich nemožnost podnikání dotkla, ale na druhou stranu i lidé v jiných profesích přišli o práci. Je nouzový stav a například ve válce, když nemohli umělci vystupovat, tak jim také protektorátní úřady žádné odškodnění neposkytovali. Je to svým způsobem riziko, živit se jako podnikatel nebo umělec na volné noze. S tím ale tito lidé museli počítat. Nezbývá nic jiného, než se porozhlédnout po jiné pracovní aktivitě. Bude to mít za následek velký ekonomický propad.

Velká většina lidí, přijatá opatření dodržují. Ten zbytek „Švejků“ si libuje, že kontroly od Městské policie jsou řešené pouze domluvou a to je chyba. I v zahraničí se přistoupilo k rázným finančním pokutám, některé lidi zkrátka nepřesvědčíte a nic jiného na ně neplatí. Zvýšený počet nakažených příslušníků státní Policie, nahrazuje policie Městská. Nemohou udělovat pokuty a jsme zase v Česku.

Český rozhlas – Radiožurnál

Abych byl upřímný, nejsem pravidelným posluchačem rozhlasu. Jako většina  poslouchám rozhlas výhradně při cestě autem, kde mám přednastavené stanice a většinou poslouchám Radio City. Je mi 62 let.Nedávno jsem instaloval rádio i do ložnice, protože po probuzení mě bezduché povalování nikterak nebavilo a tak jsem si řekl, že si zde naladím Radiožurnál českého rozhlasu. Možná i proto, že před časem se o této stanici dost hovořilo v médiích. Možná že si také vzpomínáte historickou větu zpěvačky Heleny Vondráčkové, proč zde nehrají její hity, ačkoliv jsou kulturním dědictvím národa.O to víc mě zajímala odpověď pracovníka, zodpovědného za hudební dramaturgii této stanice. Bylo to směšné. Při představě, jak se do schránky tohoto rozhlasu hrnou názory posluchačů jsem se musel zasmát a zároveň mě i zamrazilo. Když neumíš adekvátně odpovědět, obraň se názorem masy pracujícího lidu. To už tady jedna sekta provozovala dříve.Nechci porovnávat komerční rozhlas se stanicí dotovanou z našich příspěvků, ale hlavně tito pracovníci na všech stupních řízení celoplošného média by si měli uvědomit podstatu, proč si vlastně někdo z posluchačů zapne právě tu jejich stanici. Pryč je už doba kdy stará mama zažehla večer louči a celá rodina si v sednici pustila rozhlasový přijímač. V konkurenci tištěných médií (i zde překonávají úbytek zájmu), televize, internetu má rádio jen jednu výhodu a to, že může posluchačům namíchat takový výběr hudební produkce, kterou by ani televize nemohla zaplatit a hledat jí na internetu, na to jsou lidi dost leniví. Proto dnes rozhlas uplatňuje svou pozici převážně tím, že slouží jako kulisa k jiné činnosti.Co jsem zjistil po několika týdnech? Hrůza a děs. Hudební dramaturgie je v naprostém chaosu bez ladu a skladu a jak by řekl sám pan ředitel: „Občané si o to píší“. Když pominu fakt, že i v komerčním rozhlase zařazují více českých a slovenských písniček než v samotném občanskoprávním médiu Radiožurnálu, tak mě napadá, že tu asi založili pobočku ÚSTRKu a Vondráčková je jen špičkou ledovce. O zahraniční produkci se ani nechci zmiňovat, protože tu převažují hity  z minulého století.Mluvené slovo pouze jen opravdu aktuální, co hýbe společností a se zajímavými hosty. Dále zprávy, počasí, doprava. Ostatní nabídky pouze suplují daleko kvalitnější přenosy ostatních médií. Zbavte se úchylných představ, že rádio většině lidí poskytuje spojení se světem. Dnes mají lidé internet a ostatní média v telefonech a přitom trůní na záchodech!  Dnes se aplikují televize i do sprchových koutů. Představte si tu směšnou situaci, že do vagónu metra nastoupí občan s tranzistorákem u ucha. Taková doba tu bývala, ale nezapomeňte, že před téměř 40-ti roky.Někdy mám pocit, že Radiožurnál nevnímá konkurenci, která tu je. Ti co za chod rádia jsou zodpovědní by si měli uvědomit,  proč neuspěli v jiných médiích kde dříve pracovali a stále si myslí, že to co dělají je jediné správné a když už si našli svou parketu v rozhlase, tak proč by se měli nad něčím zamýšlet, když pracovní místa mají zajištěna, rekvalifikace jim nehrozí a prachy z dotací přijdou na účet.
Umím si představit, že v důsledku finanční krize bude celý štáb Radiožurnálu propuštěn a stanice zanikne. Nikdo nebude plakat a 90% obyvatel to ani nezpozoruje.

Úžasný týden v Čínském Wu-chan pro Petru Kvitovou

Rok 2016 nebyl pro Petru Kvitovou nějak příznivý. Od začátku sezóny nevyhrála žádný turnaj a po rozchodu s trenérem Davidem Kotyzou se Petře tenisově nedařilo.

Dvojnásobné Wimbledonské vítězce (2011, 2014), jakoby pohasínala hvězda. V poháru Federace byla vždy oporou, ale v letošním roce poprvé prohrála obě dvouhry s Rumunkami. Petra nevyhrávala zápasy s hráčkami TOP 10 a navíc byla pokořena soupeřkami až z první stovky pořadí. Proto se také v roce 2016 propadla v žebříčku po pěti letech z první TOP 10. Nejvyšší postavení ve světovém žebříčku zaznamenala 2. místo v roce 2011, když ještě v témže roce byla v únoru až na 196. příčce!

Karta se začala obracet na Olympijském turnaji v Riu, kde získala bronzovou medaily. Turnaj ve Wu-chanu jakoby chtěl navrátit Petře tenisovou víru, že je dobrá hráčka. Vždyť právě tady zvítězila již v roce 2014.

Letos to neměla vůbec lehké a hodně lidí předpokládalo, že již ve třetím kole bude na turnaji končit, protože jí čekal zápas se světovou jedničkou Angeligue Kerbrovou. Světe div se! Po zápase, který trval 3,5 hodiny, zvítězila Petra ve třech setech 6:7, 7:5 a 6:4. Hned druhý den po tomto těžkém utkání nastoupila Petra proti páté hráčce žebříčku Simoně Halepové. Vyprovodila jí z kurtu neuvěřitelně hladce za hodinu a osm minut 6:1 a 6:2! Je tady vytoužené finále a proti Petře nastoupila Slovenka Dominika Cibulková. Té se v roce 2016 neobyčejně dařilo a dostala se do TOP 10, i když ještě nikdy nevyhrála grandslamový turnaj. Měla  i dobrou bilanci proti Petře, protože jí letos v době Petřiny krize 2x porazila. To však nic nepomohlo a statiky vzaly za své. Dominiku Cibulkovou vyprovodila z kurtu za hodinu a tři minuty a smetla jí v poměru 6:1 a 6:1!

Petra Kvitová je i v zahraničí hodnocena jako hráčka, která když má svůj den, je schopná porazit každého. To dokázala i letos, když se jí vůbec nedařilo, porazit i Serenu Wiliamsovou.

Na tomto turnaji však dokázala soustředěně zápas od zápasu podávat vynikající výkony a převálcovat hned 3 hráčky světové TOP 10. Věřme a přejme jí to, aby její výkonost nepoklesla a opět se co nejdříve probojovala mezi první desítku hráček.

Kvitová - Kerberová

https://www.youtube.com/watch?v=-J9Tg77C1CU

Kvitová – Halepová

https://www.youtube.com/watch?v=ExA0XFMhLRI

Kvitová – Cibulková

https://www.youtube.com/watch?v=a_LaDbOL1GQ

Vítězství Petry na skvěle obsazeném turnaji ve Wu-chanu 2016

https://www.youtube.com/watch?v=5S9Ki3hH5Kw

Zarputilá moc mocných

Po roce 1989 se v naší zemi rychle rozvinula touha po přejmenování všeho možného, co by jen zdánlivě připomínalo naší socialistickou historii. Tak se i stalo. Mosty, ulice, náměstí, školy, ale i názvy celých měst, zastávky Pražského metra a další objekty dostaly nová jména.

Marcus Tullius Cicero - Dějiny jsou svědky času, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.

Mimo jiné došlo i na Julia Fučíka. Byl novinář, spisovatel, ale hlavně komunista a proto musel před stejnojmenným parkem oddechu v Holešovicích zmizet. Popravili ho tedy dvakrát. Jednou fašisti a podruhé sametoví úředníci a politici.

Jezdila sem celá veřejnost Prahy. Juldafulda, jak se také říkávalo, lákal návštěvníky na nejrůznější výstavy v Průmyslovém paláci (dnes vyhořelý), Maroldovo panoráma, Kruhové panoramatické kino, Křižíková fontána, restaurant Pražan nebo si zatančit na Rozmarýnce.

Pro nás, tehdy mladé, byla tato část Stromovky vždycky Fučíkárnou a chodili jsme sem na Malou scénu na Pranýř a kupovali si chleba s hořčicí za 0.50 haléřů.

Dnes je areál parku patřící Magistrátu v desolátním stavu. Nefunguje nic kromě nárazových pouťových atrakcí. Provozovatelem těchto akcí je firma Kočka, s. r. o., kterou vlastnil Václav Kočka mladší, společně se sesterskou společností INCHEBA PRAHA spol. s r.o., kterou též ovládá rodina Kočkových.

Za našich mladých let jsme byli nuceni povinně přečíst Reportáž psanou na oprátce, ale každá doba má své hrdiny a brali jsme to jako nutné zlo. Představte si, že bychom za pár let bourali a přejmenovávali všechno, co souvisí s Havlem…

Letošní Grand Slam ve Wimbledonu je plný překvapení.

 Na tomto webu píšeme převážně o českém a slovenském tenisu žen, protože naši muži nedosahují takových výsledků, aby stálo o nich psát.

Wimbledon 2021, jak u žen, tak u mužů, přináší nečekaná překvapení. Pohromu amerických hráček přinesly prohry takových hvězd jako, Riskeovou, obě sestry Williamsové (Serena se už dalšího titulu asi nedočká pro svůj věk), Pegulovou, Collinsovou, Keninovou, Keysovou, Stephensovou, Rogersovou, Gauffovou a tak nám do finále postoupily jen hráčky, které se s výjimkou Bártyové a Kerberové, poprvé utkají o Grand Slamový titul v semifinále. Sabalenková a Karolína Plíšková.

Hvězdy jako Osaková nebo Halepová nepřijely, ale pohořela například i Svitolinová, Swiateková a přiznejme si i prohru Petry Kvitové.

U mužů bylo semifinále ještě zajímavější. Miláček příznivců tenisu Rogers Federer, dostal na frak od mladičkého (24) Poláka Hurkacze. Neuhrál ani set a ve třetím dostal kanára. To se Federerovi nestalo nikdy v životě. Že by to byl stejný syndrom jako u Sereny? Příští měsíc mu bude 40 let. Maďar Fucsovic (29), dělal také, co mohl, aby se do semifinále probojoval, ale na stálici a světového lídra Djokoviče prostě neměl. Nadal nepřijel a po porážce na Roland Garos s Djokovičem, vynechá jak Wimbledon, tak i Olympijské hry v Tokiu. Sítem však neprošli takoví borci jako Medveděv, Tsitsipas, Thiem, Zverev, Rublev, Bautista-Agut Roberto a mnozí další. A tak se těšme na semifinalisty a jejich boj o finále mezi Djokovičem, Berrettinim, Shapovalovem a zmíněným Polákem Hurkaczem.

Pokud bych si mohl tipnout na finále, tak bych tam viděl Djokoviče s Hurkaczem. A u žen? I kdybych to přál Karolíně z celého srdce a rád bych se spletl, tak tam vidím finále mezi Bártyovou a Sabalenkovou.

Držme palce!

TELEVIZNÍ OKÉNKA

BOHÉMA

Myslel jsem si, že po Četnících už nemůže ČT natočit nic horšího! Mýlil jsem se. Po zhlédnutí prvního dílu drahého seriálu Bohéma jsem naprosto konsternován. Srovnání s filmem Filipa Renče, Lída Baarová je toto veledílo mizerné. Tolik slavných postav z té doby, která určitě nebyla jednoduchá, se nám osoby pletou a nevíme kdo je kdo. Úkol zněl jasně. Nacpat ruskou okupaci do seriálu o německé okupaci.

Jako celek to nedrželo pohromadě. Tak nám ta Česka filmařina upadá šíleným tempem, až na pár výjimek (seriál Pustina pro HBO), neumí nikdo natočit příběh, který by zaujal. A ČT posunuje laťku stále níž a níž.

V závěru při titulcích nějaká paní, (snad schválně), odzpívala naprosto falešně krásnou píseň V+W.

Nechci být jenom negativní a tak chválím výkon herce pana Javorského, který hrál Vlastu Buriana. A ještě za druhé, že po dlouhé době konečně seriál na ČT, kde hlavní roli nemá Donutil.

168 HODIN

Ukázková mafie v ČT. Tento pořad běží neustále od roku 2006, tedy 11 let. Docela slušná doba výdělečné činnosti moderátorky a novinářky Nory Fridrichové. V poslední době se často prezentuje činností, která je v přímém souladu s dramaturgií celé ČT a to, zesměšňováním prezidenta Miloše Zemana. Vysvětlení tkví v tom, že se tak k dobrému džobu a výdělku dostala Nora Fridrichová pomocí bývalého manžela Milana Fridricha, dnešního programového ředitele ČT.  

Nora umí lovit v okruhu pracovníků ČT. Dnes je ve vztahu s Robertem Zárubou.

Jednou z nejtragičtějších celoplošných televizí je TV BARRANDOV. Pokud sledujete nějaký program, tak vás ho nechají sledovat 10 minut a následuje 15-ti minutový blok reklam a upoutávek na další trapné seriály, filmy a vlastní produkční programy.

Tam můžete vidět umělce, které už z ostatních TV vyhodili nebo s nimi rozvázali kontakt. Například takový Hemala jako rosňák je přímo okouzlující. Soutěže, kde si přivydělávají další vyhořelé „celebrity“ jsou tak akorát do nějakého zapadlého kulturáku. Rozjařený a upovídaný Cibulka s přítelem Jagelkou, Vlasta Korec s tajenkou a Kateřina Brožová, dnes už také doktorka Kellerová (na ČSFD hodnoceno 27%!), to jsou figury této TV.

Šmarjájósef, až mi běhá mráz po zádech.

Zasadili jsme Číně zdrcující úder, z kterého se nevzpamatuje!

Trochu s nadsázkou v nadpise upozorňujeme na fakt, že oproti světovým velmocím a významným představitelům, naši přední politici - prezident ani předseda vlády, neodjeli na zahajovací ceremoniál do Pekingu. Je to škoda, neboť oba jsou představiteli strany, která prosazuje konání olympijských her v Praze. Možná by na místě viděli, jak náročná je výstavba všech zařízeních a to nejenom těch sportovních. Pro zemi, kde se staví nejdražší dálnice na světě by to byl asi sebevražedný ekonomický pokus. Ano, dá se udělat i lacinější rozpočet staveb, ale určitě by se našel u nás zase nějaký chytrák, který by všechno zpochybnil a jako v případě Národní knihovny, by ke stavbě ani nedošlo. Žijeme totiž v Absurdistánu, kde na jedné straně chceme kárat Čínu za nedodržování Listiny o lidských právech a pomalu bojkotovat Olympijské hry, na druhé straně s ní chceme čile rozvíjet obchodní ruch. To dělají i američané, ale tam striktně oddělují ekonomické zájmy od těch politických. Tam se prezident nechce přivazovat k lžíci bagru!

Nedělní chvilka poezie

Dovolená 2017 v Bulharsku

Vloni jsme u moře nebyli a tak jsme se s Jitkou domluvili, že někam vyrazíme. Ještě nikdy jsem nebyl v Bulharsku a neznám Černé moře. A tak jsme to zkusili na 14 dní od Fischera letecky. Cena byla velmi zajímavá a ještě nám dali slevu 1000 Kč za to, že jsme si zájezd objednali již v únoru.
Hotel byl přímo u pláže s překrásným výhledem na moře, placené super snídaně a potom jsme byli buď u moře, nebo na výletě. Zaplatili jsme si 4 výlety pro zpestření. Hned u hotelu stovky stánků a minimarketů a moc nám chutnal kebab, za pouhých 5lv. Kupovali jsme si chlazené vody, pivo Staropramen, vína a desinfekční Jägermaister a Capitána Morgana. Večeře i s aperitivem a pivem stála pro každého 20lv. Ve stáncích byly bulharské komodity, kůže, vše z růžového oleje, koření a další ptákovinky jako u Vietnamců. Neodolal jsem koupit zapalovač v podobě záchodové mísy a pochopitelně i jejich národní alkohol, několik Rakijí a dárky pro vnoučata. Bulharsko je nejchudší země z EU a je to vidět hlavně ve Varně. Na výletech jsme se všelijak domlouvali s domorodci, ale i s rusáky, kterých je tady nejvíc. Zřídka potkáte Němce, Dány, Francouze, Maďary a Slováky. Oprášíte tak i dříve povinnou ruštinu. Dozvěděli jsme se, že matka taxikáře pracovala 40 let a důchod má 100€..(2600Kč) na měsíc. Ale i ruská doktorka specialistka nám prozradila, že bere v Moskvě plat měsíčně 1000€, což je u nás přibližně průměrný plat.
Platit můžete kartou, bankomaty a směnárny jsou na každém rohu. Brali jsme si s sebou pouze eura, každý 500 a domů jsme si každý i po nákupech vezli zpátky 300€! Pokud máte děti, tak moře je ideální s pozvolným klesáním od břehu. Na Zlatých Pískách je celkem 64 hotelů, různých kategorií. My jsme měli 3* a pokoj byl dobře vybavený. Bulhaři se snaží dělat ze Zlatých Písků centrum turistiky alá Las Vegas, a tak se různě v komplexu hotelů pořádají večer ohňostroje a hlasitější diskotéky pro turisty. Tyto pak většinou končí kolem 22. hodiny. Zkrátka, jeďte do Bulharska a budete si žít jako boháči.

FAJNPARK

Pánové, nebuďte srabi!

Krve by se ve mně nikdo nedořezal, když jsem otevřel oči a moje manželka se na mě z blízka koukala a měla na obličeji nějakou kosmetickou masku. Málem jsem se po*ral.

Ženy vůbec o sebe více pečují a také se starají o své tělo. Pokud mají nějaký problém, tak jdou k lékaři. To muži jsou v tomto ohledu obecně poseroutkové. Raději k doktorovi na preventivní prohlídku nejdou, aby se náhodou něco nedozvěděli. Jsou sice výjimky a někteří muži navštěvují i kosmetické salóny a plastické chirurgy, ale to jsou spíše metrosexuálové, gigolové nebo pracují v modelingu.

Měl jsem snad i štěstí, že jsem musel absolvovat pravidelné lékařské prohlídky, které nařizoval zaměstnavatel. Při velkém odběru krve zjistila lékařka, že mám vysoké hodnoty PSA. Objednala mě k urologovi a když celý proces zkrátím, tak zkrátka zjistili, že z odebraných 8 vzorků prostaty jsou všechny karcinogenní. 

Přesto jsem vůbec nepociťoval žádné problémy jak v sexu, tak ani při močení. Netušil jsem vůbec nic. Vždycky si vzpomenu na MUDr. Ivana Kolomba, který mě operoval v roce 2011 a před operací celý proces popsal, když mi říkal: "Rakovina prostaty je vlastně TICHÁ SMRT". Pokud jdete k lékaři až když máte nějaké problémy, tak už bývá většinou pozdě! Jestliže se prokáže rakovina prostaty a vy přijdete až s problémy, tak můžete být nemile překvapeni, že máte již další metastázy v těle. Proto je velmi důležité, aby si každý muž po 40 roce věku nechal pravidelně udělat rozbor krve na PSA a případně zašel na urologické vyšetření.

Nedávno jsme měli sraz kamarádů, vrstevníků a nevěřili byste tomu, kolik mužů nejrůznějšího věku má problémy s prostatou. Tak pánové, nebuďte srabi a pochlapte se!