Česká lvice na Roland Garros.

Již mnohokrát nás, příznivce tenisu, překvapila Petra Kvitová svou bojovností a houževnatostí. Tentokrát nastoupila proti neznámé Kanadské tenistce Leylah Fernandezové. Přestože vyhrála hned úvodní gam své soupeřky, nestačila se Petra divit, co kanadská kometa předváděla v dalších gamech. Vycházelo jí všechno na co sáhla a najednou Petra prohrávala v prvním setu již 1:5 a do vítězného setu 1:6, zbývaly Kanaďance pouhé dva míčky!

Byla natolik bojovná, že i když ztratila svou raketu na základní čáře, běžela v ústrety Petřině úderu i bez ní, což pobavilo všechny diváky.

Petra Kvitová nasadila k úžasnému obratu a devíti vítěznými hrami otočila stav u tkání ve svůj prospěch na 7:5 a 3:0 ve druhém setu. To však Kanaďanku nezlomilo a rázem bojovala na stav 4:4. Zkušenost Petry jí to už nedovolila a druhý set Petra vyhrála 6:3!

Úchvatný zápas. Petra po zápase uvedla, že není antukovou hráčkou a levorukou Fernandezovou chválila za její hru. Po pěti letech se Kvitová probojovala na French Open do osmifinále a přejme jí úspěch i v dalších kolech turnaje. 

Volby do PS se blíží.

 Volby do Poslanecké sněmovny budou až v roce 2021, ale už nyní je zřejmé, že některé strany budou mít potíže s hlasy voličů. Hnutí ANO si téměř neustále drží náskok a mají podporu přes 30% hlasy. Opoziční strany KDU-ČSL, STAN, TOP09 jsou pod hranicí volitelnosti. Piráti bodují hlavně mezi mladými voliči, zejména v Praze. ČSSD, díky vládní spolupráci s ANO, zaznamenává vyšší procenta od propadu. ODS a její program antibabiš se všemi vládními negativismy, navzdory předsedy strany Petra Fialy, nebude sestavovat příští vládu a maximálně skončí opět v opozici. Otázkou zůstává, jaké preference získá SPD? Předpokládám, že bude minimálně na hranici s KSČM a možná i s ODS.

Vyvstává otázka, jak rok před volbami zapůsobí na voliče Hnutí Trikolóra? Některé zdravé názory předsedy V. Klause mladšího, určitě osloví víc voličů, než jim dnes přiznávají průzkumy. Mám za to, že se nad 5% určitě dostane. V. K. deklaroval, že nehodlá zůstávat v opozici a pokud by se hnutí přes hranici 5% dostalo, bude stát o místo ve vládní koalici. Je dost chytrý a vzdělaný aby věděl, že s opozicí nic nedokáže, neprosadí a maximálně bude pouze vyvolávat obstrukce a hlasování o odvolání vlády.

Karolína Plíšková

Úředním jménem Hrdličková, z důvodů hráčské kariéry si ponechala jméno Plíšková. K zasnoubení došlo se sportovním komentátorem v roce 2017 a rok na to, si Michala Hrdličku vzala v Monaku za manžela. Psal se rok 2018. Manžel se stal zároveň jejím manažerem a prohlašoval, že se jejím hrobníkem v kariéře nestane.

V roce 2016 se přiblížila k vítězství na Grand Slamu US Open, když se dostala až do finále. Tehdy jí porazila Němka Angelique Kerberová.

Od roku 2007 vyhrála šestnáct turnajů ve dvouhře, včetně dvou vítězství na turnajích kategorie Premier 5 na Cincinnati Masters 2016 a Rome Masters 2019. Na grandslamové úrovni se probojovala nejdále do finále ženské dvouhry na US Open 2016.

Rok 2017 byl pro Karolínu zásadní a její hvězda stoupala na tenisovém nebi. Stala se první českou hráčkou, která se v hodnocení WTA umístila na dva měsíce jako světová jednička.

Tenisový svět jí začal přezdívat královnou es.

Mezi české diváky, kteří jí vyčítali její bezkrevné působení na kurtu, vrazila empatický klín prohlášením, že za každé eso na turnaji US Open 2017, daruje 200 eur (cca 5 200 korun) na pomoc Klinice dětské hematologie a onkologie pražské Fakultní nemocnice v Motole. Konečná částka byla 171 600 Kč. To byl hezký počin i pro další české sportovce.

Kariéra Karolíny Plíškové se v dalších letech 2018 – 2020 vyznačovala střídavými výkony. Nejvíce bodů do žebříčku dostává tenistka na Grand Slamech a tam se Karolíně stále nedaří. Dostala se nejdále do semifinále na Australian Open v roce 2019. Letošní výsledky na Grand Slamech jsou naprosto tristní. Na US Open byla nasazená jako jednička a odešla hned v druhém kole. To samé jí potkalo i na French Open. Kam se vytratila ta síla úderů, kterými porážela hráčky světové TOP 10? Úderová jistota a servis, dříve tak opěvovaný, najednou zmizely. Projeví se to zároveň i na pořadí v žebříčku WTA, kde Karolína bude klesat dolů.

Diváci v kritických komentářích uvádějí, že hraje bez zájmu, bez pohybu a mnohokrát na stop volej soupeřek ani nereaguje. To jsou bohužel údery, s kterými dnešní světové hráčky rozhodují zápasy. Nevím, jestli je trénuje i Karolína, ale při hře je nepraktikuje. Celkově vzato mi Karolína Plíšková připadá, jako když polevila v trénincích, ztratila zájem o vylepšení své hry, o kondici a každá její soupeřka už zná recept na její hru. Karolínu rozběhat, zkracovat údery za síť, a když jí nebude vycházet první podání, tak mám vyhráno. Doufejme, že slova jejího manžela o hrobníkovi se opravdu nenaplní.

Co vy a spánek?

 Spát se musí, ale potřeba spánku je u každého jedince jiná. Nechápu lidi, co spí třeba 10 -12 hodin denně. Zdá se mi to jako zbytečně promrhaný stav. Lékaři uvádějí, že tato doba spánku přísluší 1 až 3 letým batolatům.

Nikdy jsem nebral žádné prášky na spaní, usínal jsem hlubokým spánkem, byť jen třeba na 4 hodiny. Bylo to způsobené tím, že jsem celý život pracoval ve směnném provozu. Tenkrát jsme žili v jedné místnosti, a pokud se členové rodiny dívali na televizi až do půlnoci, tak já jsem musel už ve 4 hodiny ráno běžet do práce. Neměl jsem s tím zásadní problém a vykompenzoval jsem to tím, že při dělené směně jsem si hodil šlofíka před nástupem na odpolední část. Když jsme byli s dětmi na dovolených, tak mi vyčítali, že je budím brzy ráno. Vstával jsem už ve čtyři hodiny a mezitím co ještě spali, tak já už jsem šel na houby. Netrpěl jsem žádnou nespavostí a nepociťoval jsem žádné poruchy spánku. Nikdy jsem neusnul za volantem nebo za řídícím panelem.

Co mi dělalo trochu problémy, byla ta časová pásma. V letadle jsem nikdy neusnul, i když to byly značné doby letu. Když jsem letěl do Tokia, tak jsme na sedadlech měli všichni pouzdra a v nich byly sluchátka, nějaká pokrývka a klapky na oči. Já jsem si sluchátka připojil a zíral jsem na opěradlo přede mnou, kde byl monitor, a sledoval jsem výběr z filmů. Po chvíli mě to nebavilo a přepnul jsem na kameru, která sledovala náš let. Neuspala mě ani letová dráha našeho pohybu, když jsem viděl, jakou pomalou rychlostí se vzdalujeme od Evropy. Po přistání bylo v Pekingu o 6 hodin víc, po 15ti hodinovém letu, než na mých hodinkách. O datu jsem ani raději nepřemýšlel.

Dnes jsem už v důchodu a můžu vám říct, že to je nádhera. Je jedno, kdy si jdu večer lehnout, ale vstávám už kolem 3 – 4 hodiny. Něco málo dělám na počítači a kolem sedmé hodiny se natáhnu v posteli a spím třeba až do deseti hodin. Slyším přes okenní ventilaci, jak lidé odjíždějí makat do práce, a já v blaženosti usínám. Většinou po obědě, pokud mám potřebu, zase zalehnu a spím další 3 hodiny. Lékaři říkají, že lidé nad 65 let mají spát denně 6 hodin. Já to dodržuji, ale řídím se heslem „tělo si řekne“. Nejhorší je lehnout si v obýváku k televizi. To usnu jako špalek a v jednu hodinu ráno si zpětně na televizi pouštím program, který jsem chtěl původně vidět. Ve větší míře si pamatuji sny, které jsem při spánku zažíval.

A jak to máte vy?

Jdeme správnou cestou.

 Domácnosti ve světě loni zbohatly o deset procent, české o devět. Českým domácnostem se dařilo. Hrubé bohatství jim stouplo v průměru o devět procent, což je proti desetiletému průměru 5,9 procenta značný nárůst. Vyplývá to ze studie Allianz Global Wealth Report 2020, která detailně analyzuje úspory a dluhy v 57 zemích světa. Češi zůstávají nejbohatší zemí bývalého východního bloku, jsou v průměru dvaapůlkrát bohatší než Slováci, kde průměrné bohatství na obyvatele loni činilo 6778 eur (183 tisíc korun).

Čisté bohatství v průměru na obyvatele v roce 2019:

Pořadí   Země    Částka (EUR)

1.          USA                     209 524

2.          Švýcarsko           195 388

3.          Singapur            116 657

4.          Nizozemsko       114 287

5.          Tchaj-wan          110 706

6.          Švédsko              110 618

7.          Japonsko            103 829

8.          Dánsko                101 671

9.          Kanada                  96 630

10.        Nový Zéland        96 091

16.        Rakousko             59 256

18.        Německo             57 097

26.        Česká republika   17 497

37.        Polsko                      8757

40.        Slovensko               6 778

Přemýšlíte, co budete dělat v důchodu?

 Říká se, že důchodci nemají na nic čas. Je to fakt, který jsem si nemohl dříve představit. Jsem v důchodu už šest a půl roku (to to letí), a jsem docela zaneprázdněný a vůbec se nenudím. Nepatřím mezi dědečky, kteří chodí krmit ptáčky a posedávají v parku na lavičkách nebo v čekárnách ordinací. I když musím myslet i na preventivní prohlídky a tak se tam také občas zastavím. Mám poměrně dost zájmů a hlavně mám na všechno daleko víc času, než když jsem chodil do práce. V zaměstnání jsem byl spokojený a dodnes vzpomínám na své kamarády a na zážitky, kterých bylo mnoho. Co udělat pro spokojené stáří? Než půjdeš do důchodu, zaplať všechny úvěry a půjčky a našetři si nějaké peníze pro spokojené stáří. Začni spořit od 45ti let. Zaměř se na dobré vztahy s rodinou, dětmi a vnoučaty. Věnuj se svým koníčkům a nebraň se novým technologiím. Nauč se je používat.

Velkým trhákem pro důchodce je záliba sledovat slevové akce v obchodech. To zabere poměrně dost času, ale je to záliba. Proč dávat za mléko 14 Kč, když tento týden ho mají za 9,90 Kč? To dá rozum. Všechno si najdu na internetu a potom se vydám na projížďku. Obchody mám v okruhu 2 km a benzínu se to nedotkne. Při větším nákupu, tak na týden, ušetřím minimálně 400 – 500 Kč. Mám víc času se věnovat své životosprávě, což při zaměstnání a směnách v DP nebylo možné. Už jsem shodil 10 kg a pokračuji dál.

Občas se setkávám s dřívějšími kolegy, dáme si pivko a někdy i večeři. Někdy se jdu jen tak projít a rád fotografuji a potom si záběry zpracuji na počítači. Občas udělám i video z nejrůznějších výletů s rodinou a s vnoučaty nebo s kamarády. Navštěvujeme se, nebo se setkáváme se sestrou a potom zajdeme na vínečko. Byli jsme spolu i na dovolené v zahraničí a opět plánujeme další. Cestování mám rád. Byl jsem také v lázních v Maďarsku s kamarády a doma v Luhačovicích. Chce to mít nějaké našetřené love a slušný důchod. Potom se opravdu nebudete nudit.

Rok 2020 se stal rokem Covid-19

 Celý svět řeší problémy s pandemií Covidu. Jinak tomu není ani u nás. V jarních měsících jsme přijali řadu opatření, aby se nákaza nešířila mezi obyvatelstvo. Byl vyhlášen nouzový stav a lidé toto  respektovali. Začali vehementně šít roušky, i když mezinárodní organizace WHO sdělovala, že to pro přenos infekce nemá žádný dopad. Mýlili se, a posléze se rouškami zahalili lidé na celém světě.

Postupně, s blížícím se létem, zaznívaly hlasy, že se jedná o útok na svobodu lidí, konaly se demonstrace a dokonce se objevovaly hlasy „odborníků“, že používáním roušek škodíme svému zdraví. Na sociálních sítích se prezentovaly videa a názory nejrůznějších „odborníků“ z řad umělců, podnikatelů a obyčejných lidí, aby se lidé chovali svobodně a nařízení vlády nerespektovali. Vláda bohužel podlehla a začala přijatá bezpečnostní opatření uvolňovat. Výsledek? Na podzim letošního roku jsme na špici mezi státy EU, co se týká přenosu nemoci a počtu denních přírůstků na počet obyvatel. Dnes se již všechny okolní země brání vstupu našich občanů na jejich území. Stálo nám to za to? Šplouchat se v moři, posmívat se těm, kdo roušky nosí?

Jsme opět před zavedením nouzového stavu. Počty nakažených se navyšují, stejně tak i počty těžce nemocných a zemřelých.

Čekání na ověřenou a bezpečnou vakcínu se prodlužuje a stejně už se množí hlasy, že se někteří očkovat nenechají. Srovnávat Covid-19 a obyčejnou chřipku nelze. Někteří lidé po nakažení mají dlouhodobé problémy i po vyléčení, protože Covid způsobuje a poškozuje srdce, plíce i mozek. Téměř polovina nemocných ještě tři měsíce po prodělané infekci udává potíže s dýcháním nebo bolest na hrudníku. Korona virus zanechává následky i na srdci, zjistili němečtí vědci z univerzitní kliniky ve Frankfurtu nad Mohanem. Poškození srdce přitom odhalili i u pacientů, kteří s covidem-19 nebyli hospitalizováni a měli pouze lehký průběh nemoci. Zda je poškození dočasné nebo trvalé, zatím výzkumníci netuší. Neurologickým následkům nákazy se podrobně věnovali vědci z Velké Británie, kteří zkoumali čtyři desítky pacientů s těmito potížemi. Účastníkům studie bylo mezi 16 a 85 lety a po prodělání nákazy se u nich vyskytly potíže, jako jsou delirium a psychóza, ale i mrtvice nebo poruchy periferních nervů rukou či nohou. Obzvlášť vážný pak byl stav devíti pacientů, kterým diagnostikovali vzácnou autoimunitní chorobu zvanou akutní diseminovaná encefalomyelitida (ADEM). Ta poškozuje bílou mozkovou hmotu a v nejzazším případě může vést k problémům s chůzí i k selhání životních funkcí. ADEM se přitom téměř bez výjimky vyskytuje pouze v dětském věku po prodělané infekci, například po spalničkách.

Co bude dál? Lidstvo přežilo morové roky, Španělskou chřipku, přežije tedy i Korona virus. Z výše uvedených případů je celkem logické, jak říkají světoví odborníci, virem se zkrátka nenakazit! Chce to však přísně dodržovat přijatá opatření i za cenu ekonomických ztrát, protože zdraví máme každý pouze jedno.

Fenomenální herečka Jiřina Bohdalová.

Zdá se to až neuvěřitelné, ale 3. 5. 2021 bude Jiřině Bohdalové 90 let. Tato dáma, která dokonale ztvárnila nejrůznější filmové, televizní a divadelní role, se nesmazatelně zapsala do srdcí diváků nejrůznějších věkových kategorií. Právem je nazývána nejslavnější a nejlepší Českou herečkou všech dob.

Po jejím boku vždy stáli umělci, kteří si považovali za čest, být jejími přáteli. Jan Werich, Karel Gott, Vladimír Dvořák, Vladimír Menšík a mnoho dalších významných umělců.

Její genialita při ztvárnění rolí komických, dramatických nebo romantických by zastínila i největší hollywoodské hvězdy.

Popřejme herečce Jiřině Bohdalové pevné zdraví a štěstí i do dalších let a kariérních úspěchů.

V zajetí lží a překrucování faktů.

 Za všechny lidi postřílené ve světě Kalašnikovem může Rusko? Rusové jsou tak pitomí, aby na sebe upozorňovali nějakým svým plynem při likvidaci vlastizrádce?

Podle této teorie paní Mayové jsme tedy my, Češi, zodpovědní za všechny atentáty spáchané výbušninou Semtex, která je české výroby? Hysterka Májová vystupuje zcela hloupě v trojroli prokurátora, vyšetřovatele a soudce v jedné osobě. Angličané lžou již tradičně. Vzpomeňte jen na jejich potvrzení společné s Američany, že Irák vlastní atomové zbraně a proto je nutné na něj zaútočit. Zbraně se ale nějak vůbec nenašly.

Také se píše o možnosti, že tohoto exšpióna mohli zlikvidovat sami Američané. Plyn jistě mají, protože vynálezce tohoto nervového plynu žije už dvacet let v USA.

Nějak je těch náhod, lží a souvislostí mnoho a očekávám, že naše diplomacie se ochotně přidá k tvrzení, že za všechno může Rusko.

Západ potřebuje nějak vyvolat v Rusku to samé, co se nyní podařilo na Slovensku, na Ukrajině, v Libyi, Egyptě, prostě barevná revoluce a dosazení vlády, která by umožnila rozkrást Rusko a Rusy zotročit.

Nehledá se vrah, ale padne vláda na Slovensku, místo výročí okupace německými nacisty studenti stávkují za Ústavu, kterou zcela jistě nikdy nečetli, stupňuje se napětí....

Takhle zvládnout se přihlásit na fejsbůůůk, to jo. Ale znát pojem Gliwice, nebo umět spočítat trojčlenku? To na ně ani nezkoušejte. Prezident citoval výsledek výzkumu o zpravodajství Kalouskovy ČT a s odchodem postižených turistů ze sálu se ihned lživě překrucují fakta, že se jedná o svobodu slova a demokracii. Mnozí „umělci“ opět manipulují se studenty.

Manipulace a lži.

I v Japonsku jsou si dnes již vědomi toho, že atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki svrhla spojenecká vojska, nikoliv americká armáda…

Jak napsal na svém Twitteru zakladatel WikiLeaks Julian Assange, „Mayová je úplný blázen.“

No počkejme si ještě pár dnů, až proběhnou volby prezidenta v Rusku. Pak si své ranečky sbalí minimálně stejný počet diplomatů z Británie a smutně pofrčí domů z Ruska a opět bude pláč a ukřivděné vřeštění, co si to Rus dovolil. Možná Rusko vůbec nepotřebuje diplomatické vztahy s touto trvale vůči nim nepřátelskou zemí a bylo by nejrozumnější úplné zrušení diplomatických vztahů. Nač jim jsou takové vztahy? To by byl šok na ostrově.

USA a Velká Británie ztrácí s Ruskem trpělivost. Sankce se minuly účinkem a Rusko ekonomicky není na kolenou, spíše naopak ještě ekonomicky roste. Putin vyhraje prezidentské volby s velkou převahou a Majdan v Rusku se konat nejspíš nebude, Ukrajina je na pokraji bankrotu a stojí západní země obrovské peníze, aby ji udržely nad vodou, v Sýrii se dodnes nepodařilo svrhnout Assada, nyní Rusko představilo světu nové zbraně, které eliminují obrovskou převahu NATO, takže USA zbrojí a zbrojí a je to zatím k ničemu. Co s tím? Je nutné něco vymyslet a tak vymysleli akci s chemickou otravnou látkou Novičok, tedy akci, která je podobná tomu, když před napadením Polska v roce 1939 Hitler s převlečenými vojáky do Polských uniforem napadl svůj vysílač a pak napadl Polsko. Když napadl o dva roky později v červnu 1941 Rusko, zdůvodnil to už jenom bojem proti komunistům, tak jak to udělali Američani, když napadli Vietnam, který jim nic neudělal. Jsme svědky stejné divadelní hry, hrané vždy na jiné světové scéně a autoři jsou pořád jedni a ti samí a to je demokratický západ.

Příběh z tramvaje

 

Jedu si takhle přes tehdy ještě Švermův most a u Letenského tunelu jsem si všiml, že jsem předjel linku 12, která zastavila na světelné signalizaci. Bylo to v době, když se ještě jezdilo u Plánovací komise rovně k Dopravnímu podniku. Na nábřeží byla zastávka, dnes je tam jen ostrůvek a tam stála rozčílená cestující a praví." Pane řidiči, já už tady chodím po třetí ze Strossmayerova náměstí zpátky a potřebuju jet rovně k Elektrickejm podnikům a vždycky mě to zaveze za roh na Štrosmajrák. Jede tam vůbec někdy něco?" Využil jsem svého postřehu a poradil paní, aby si sedla do tramvaje za mnou, že tam jede linka 12. Pokračoval jsem tedy po své trase na Štrossmayerovo náměstí a když jsem na zastávce otevřel dveře tak vidím v zrcátku, jak se ke mně z vlečňáku hrne ona cestující a doslova řve:" No a zase jsem tady do pr*ele....." Jenom jsem stačil odvětit. „Paní, Vám už není pomoci“. Nastoupila mi chuděra do zadního vozu.

Molochov

Jó, jó tramvajky. Vy si tady stojíte jenom pár minut, ale já jsem tady už od roku 1938, povídá dům zvaný Molochov. Co já tu zažil, o tom bych mohl vyprávět. Duněly mi tady tanky a promenádovaly se tu davy lidí, kteří vzdávali slávu jedné straně a vládě. Vy až se rozjedete, tak také pojedete každá jiným směrem. A tak je to i s lidmi v Čechách. Nedávno tady byly další davy a ty zase chtěly vládu jedné pravdy a ne svobodné volby. Tak vám nevím. Co se to s lidmi děje? Vozte ty lidi bezpečně, ať si moc nenatlučou hlavy!

Jak jsme stavěli barikádu

Vždy, když se schylovalo k výročí osvobození Československa Rudou armádou, tak se ve všech vozovnách uklízelo, zdobily se nástěnky, vyvěšovaly praporky a dnes už ani nevím, který aktivista to dělal, protože po revoluci se k těmto činnostem nikdo nehlásil. Spíše vyplouvaly na povrch svědectví o přechovávání Židů, záškodnictví vůči komunistům a celému tomu bývalému režimu. Možná si někteří z těchto náhle si vzpomenuvších lidí mysleli, že se dočkají nějaké odměny a uznání. Nejinak to bylo i na naší vozovně. Stačila k tomu připíchnutá placka na klopě s nápisem OF (Občanské fórum), a už pochodovali po vozovně a nahlas vyhlašovali. „ Teď budeme my rozhodovat o tom, kdo kde bude sedět v kancelářích“. Kdyby ty lidi člověk roky neznal, co to bylo v minulosti za šmejdy, tak by se snad i obával.

Ale zpět k našemu výročí.

Bylo to v roce 1985, a když si uvědomím, že to byly pouhé čtyři roky před revolucí, tak se ptám sám sebe. „Kam jsme to chodili do hospod, co jsme četli za noviny, že jsme vůbec netušili blížící se historickou událost v našich životech?“. Něco snad naznačoval Quido Mann, který říkával. „Tenhle rohový barák na Palackého náměstí nám jednou komunisti vrátěj.“ Většina kolegů ho však měla za pošuka vozovny a ejhle…měl pravdu. Zřejmě měl kontakty na různé kotelny a schůzky chartistů a jméno Havel jsme znali pouze v souvislosti se dvěma řidiči stejného jména, kteří pracovali jako řidiči na vozovně. A to nás tam bylo cca 100 řidičů a 120 pracovníků v depu a zírali jsme s otevřenou pusou.

Nic netuše jsme se radili, jak ohromíme podnikovou komisi, která chodila po vozovnách kontrolovat výzdobu. Hlavně jsme nechtěli, aby znovu a opakovaně vyhrála vozovna Pankrác, která měla nálepku Rudá vozovna. Je paradoxní, že z této vozovny i po revoluci, zastávali vysoké posty u Dopravního podniku právě lidé z této vozovny.

Našli se tady mezi řidiči i tací, kteří k dobrému jménu Pankrácké vozovny nikterak neprospívali. Vzpomínám na jednoho z nich, takové nukleární hovado, který říkal. „Když jedu do zatáčky od Tržnice, do zastávky Mladý Gardy, tak to tam protáhnu takovým stylem, aby ty báby s vozejky RVHP lízaly vokna.“ (taška RVHP – ráno vyjedu, hovno přivezu) „ Když nejsou v jednom chumlu, tak mám po náladě.“ Jednou však zafungovala karma a to když najel s tramvají na igelitovou tašku, ve které bylo těžké a velké ozubené kolo. Vykolejil a jako na potvoru jela protijedoucí tramvaj a tak se sčuchli. Od té doby má přezdívku Drtikol. Jedna řidička si na školení řidičů, kde jsme rozebírali příčiny nehod, nemohla vzpomenout na jeho jméno a nazvala ho pro pobavení ostatních, panem Koloťukem.

Už nevím, čí to byl nápad, ale sešli jsme se na poradě, čím tu komisi ohromíme. Snad vedoucí Votípka navrhl, abychom udělali za vjezdem do vozovny, před kolejovým kruhem barikádu. Tak, aby byla hezky vidět i z hlavní silnice. Našli se i vtipálkové, kteří navrhli, aby se udělala ve vratech vozovny a ráno že se nevyjede, protože číháme na nepřítele. To neprošlo.

Využili jsme veškerý bordel kolem celé vozovny, který tu zůstal po rekonstrukcích, cihly, dlažební kostky, staré pracovní stoly, židle a lavice. Barikáda dostala impozantní rozměry a lituji, že to nikdo nevyfotil. Pro větší autentičnost někdo přinesl i staré přilby, které jsme rozházeli po barikádě, a starý Kočka měl známého v Lunaparku a přinesl i dvě zkroucené vzduchovky. Na vrcholu jsme zapíchli naší vlajku. Byla to pastva pro oči i pro kolemjdoucí lidi. Pavel Táborský měl nápad, že tomu ještě něco schází a že přinese z domova bandasku krve ze zabíjačky. Že to trochu polijeme. Eman Brabec se toho hned chytil a povídá, „ Já bych tady na barikádě zalehnul a dělal bych mrtvolu, když mi to ale dáte do přesčasů.“ Byla z toho všeho obrovská sranda, a jak myslíte, že to dopadlo? Jasně, uhádli jste, soutěž vyhrála Pankrácká vozovna.

Vzpomínky ze svého života, takový pelmel.

Není to zrovna originální název této kapitoly, ale víte co? Když někdy nemůžete usnout, tak se vám hlavou honí nejrůznější myšlenky a příběhy, které si člověk pamatuje. V mém věku si kolikrát nemůžu vzpomenout na to, co bylo včera, ale v paměti mi zůstávají příběhy, které se staly skoro před padesáti lety.
Když jsem v roce 2014 odcházel do důchodu, tak mi to mnozí záviděli a někteří i nevěřili, že bych odešel. Pracoval jsem po vojně u jediného zaměstnavatele a tak mi i proto pracovnice na sociálním úřadu řekla, že to u mě nebude žádný problém dohledat potřebné dokumenty pro výpočet důchodu. A také nebyl. V administrativě DP Praha jsem měl vše řádně zdokumentované. Důchod mi vypočítali a nestěžuji si.
Makal jsem od začátku 70tých let jako řidič tramvaje a věřte mi, že to žádná legrace nebyla. Dnes už mi nikdo neuvěří, za jakých podmínek jsme práci dělali a to hlavně proto, abychom nemuseli plakat nad měsíčním výdělkem 1.500Kč, jako se dělo v jiných dělnických profesích.
Hodinová mzda tehdy činila 10.90Kč na hodinu. To je bomba a dnes suma, za kterou by nepracoval nikdo. Vše bylo založeno na práci přes čas.
Věřte mi, že jsem dělal i 300 hodin měsíčně, abych dopřál manželce a dvěma dětem trochu solidnější život s výdobytky socialistického života. Mám dodnes schované pracovní kalendáře se službami, které jsem odjezdil a zjistil jsem při jejich studování, že jsem v jednom roce měl pouhé 4 dny volno. Taková to byla řehole. Služby se střídaly podle turnusu, ale hlavně podle potřeby výpravny. Ranní, odpolední, šejdry, polonoci, noční, obrácené šejdry, zálohy, noční zálohy, takové jsme měly služby. Tehdy byla ohromná fluktuace a mnohé výpravny nechávaly v depu stát vozy, protože nebyli řidiči, aby s nimi plánovitě vyjeli do terénu. Tak i proto docházelo k takovým podvodům, že jeden řidič vyjel ráno z vozovny i se třemi či čtyřmi vozy, aby na nejbližším obratišti vrátil tramvaj zpět do vozovny. Vypravení vozů bylo téměř splněno v normě, nikdo nepřišel o prémie, ale na ulicích stály davy cestujících, kteří na nás hrozili pěstmi. Stalo se mi osobně, že jsem měl linku 12 z Vozovny Kobylisy na Lihovar. Dnes už smyčka neexistuje, ale ve stánku tam prodávali vynikající opečené klobásy.
A tak si představte, že jsem ten den pozoroval protijedoucí linku 12, která by normálně stála za mnou ve smyčce v Kobylisích, a první linku 12 jsem registroval a míjeli jsme se až na Malostranské. Taková to byla díra. Vozy zůstaly doma ve vozovnách, nevypravené nebo stažené z trati a vy jste jezdili jako diví a dostali jste sprostě vynadáno, že na vás cestující čekají až hodinu. Dnes je to nepředstavitelné.
Někteří řidiči právě z těchto důvodů křivdy, brzy naše řady opouštěli. Měli jsme však mezi sebou i šprýmaře, kteří na otázku cestujícího, že na vás čeká už půl hodiny, odpovídali. „Na mě paní, vždyť já vás neznám“. Nebo, můžete mi pane řidiči říct, co je s pětadvacítkama? „To paní nemůžu, ale prozradím vám, kde brousej kosy“.
Byla zkrátka jiná doba a nepamatuji si, že by nám výpravčí dávali před výjezdem dýchnout na alkohol, i když znám případy, kdy řidiči a průvodčí po odpolední směně zašli do hospůdky na jedno, ale končili až po půlnoci. Přitom ráno měli výjezd už ve 4. hodiny a průvodčí tam prochlastal celé konto na nákup lístků. Řidičů i průvodčích bylo tak málo, že se neřešily ani stížnosti od cestujících.
Ani já jsem nebyl svatý a přiznám se, že při jedné devastující směně jsem dostal takový náklad nadávek od cestujících, že jsem byl tak vytočený a vysadil jsem je ve Veletržní, že vůz má poruchu a jede na opravu. Zajel jsem na Výstaviště a v klidu si čtu rozečtenou knihu. Byl jsem tam asi 3 hodiny a v tom přijeli dispečeři s Volhou a ptali se, co tady dělám? Říkal jsem, že jsem před chvílí přijel a obracím se do času podle jízdního řádu. Zapomněl jsem však na to, že hustě sněžilo a dispečer mi říkal, že za mou tramvají nejsou vidět koleje přes cirka 5ti centimetrovou vrstvu sněhu.
Sklopil jsem uši a vyjel na trať. Nebyly vysílačky, žádná čidla, a pokud jste měli dopravní nehodu, museli jste poprosit v nejbližším obchodě, jestli vás nechají zatelefonovat na dispečink.
Je zajímavé, že i v tak prořídlém kolektivu jsme si našli podle druhu směny, chvíle pro společné aktivity. Byli jsme třeba na rybách a chytali jsme kapry. Nemohu zapomenout na mého kamaráda Pavku a přiblížím vám ho ve dvou příbězích.
Pro představu uvádím, že byl normálního vzrůstu, ale břicho by odpovídalo ženě v devátém měsíci. Tak tento borec seděl na trávě a kluci co už něco chytli, mu házeli ryby do klína. Pavka se zřejmě škrábl o ploutev a začal ječet na celé kolo, že ho ten kapr kousl. Hned však dodal, chyť mi nějakýho většího, my jsme do do do doma čtyří. Pokud byl trochu vytočený, tak malinko zadrhával. Další kamarádi ryby hned čistili a kuchali, že si je na ohýnku opečeme. Když tak sedíme kolem ohně a máme na klacku napíchnutou rybu, tak se občas stalo, že spadla do ohně a popela. Potom jsme jí opět dali na klacek a nabídli Pavkovi. Ten jenom ohrnul nos a řekl. „Růža mi, mi, udělá do doma, já mám radši oba, oba, obalovaný.“ Dostal nás a smáli jsme se dost dlouho.
Druhý příběh je ze hřbitova. Byli jsme na pohřbu kamaráda tramvajáka a jak tak stojíme kolem hrobu a nejbližší pozůstalí házeli na rakev květiny a hlínu, tak se Pavka chtěl vytratit a jít ven ze hřbitova. Nebylo však kudy a jediná cestička vedla mezi náhrobky. Pavka se svým břichem se natočil bokem a soukal se mezi náhrobky, když tu náhle se ozvala rána a celý mramorový náhrobek spadl na zem. Pavka byl jako opařený a díval se, jak k němu jde farář, který přerušil obřad. Napsal si jeho jméno a adresu s tím, že uhradí škodu. Pavka mu doklad vydal a povídá.“ Víte co? Ten ná ná náhrobek byl ale stej stejně zvě zvě zvětralý. Pravda je, že škodu uhradil.
Zdá se mi, že tenkrát ty vztahy lidí na pracovišti byly takové vřelejší a přátelštější. A nebylo to pouze v práci.

Ohlédnutí za Turnajem mistryň 2019.

Místo konání Šen-čen, Čína. O pořádání turnaje měla zájem i Praha, ale přednost dostalo město Šen-čen a to na dobu deseti let!, protože se vybudoval i nový stadion pro 12 tisíc diváků. Dotace 14 milionů USD, nejvyšší v historii. Kde by asi tak Praha sehnala takové sponzory a peníze? Čína je má. Událost je považována za neoficiální mistrovství světa. Tenisový turnaj na konci sezóny pro nejlépe umístěné singlistky a deblové páry na žebříčku Porsche Race Rankings. Po grandslamových turnajích představuje pátý nejdůležitější podnik ženského tenisu.

Porovnávat grandslamy s turnajem mistryň dost dobře nejde. Na čtyřech grandslamech se můžete dostat třeba až do čtvrtfinále, protože v předchozích kolech máte za soupeřky kvalifikantky a tenistky nižší úrovně. Na Turnaji mistryň hraje osm hráček, ale těch nejlepších za celou sezónu.

Historie zná úspěchy českých a slovenských tenistek. Nejúspěšnější tenistkou v historii je Martina Navrátilová a to jak v počtu vítězství v singlu a deblu a finálovou účastí. Však také vítězky deblu hrají o pohár Martiny Navrátilové!

Vítězkou se stala i Petra Kvitová v roce 2011 a ještě měla finálovou účast v roce 2015. V roce 2016 zvítězila Slovenka Dominika Cibulková a dříve, v roce 1997 zde vyhrála i Jana Novotná.

Letošní účast na turnaji si zajistilo 5 Českých hráček, což vypovídá o tom, že naše tenistky jsou světovou špičkou! Slovenské tenistky jsou v dlouhodobé krizi, o čemž vypovídá i postavení nejlepší jejich hráčky Viktorie Kužmové až na 52. místě žebříčku.

Zklamáním může být výkon Petry Kvitové, která nevyhrála ani jedno utkání ve skupině, i když měla i smůlu v prohraném tajbrejku s Osakovou. Karolína Plíšková postoupila ze skupiny i díky tomu, že její soupeřka Kanaďanka Andreescu zápas skrečovala. Rozhodující bylo utkání s dřívější světovou jedničkou Halepovou, a tu Karolína přehrála a zvítězila. Tím se dostala až do semifinále, ale její soupeřka, současná světová jednička Bártyová, byla nad její síly. Nad posledním letošním turnajem se projevila únava a zranění tenistek v průběhu sezóny. Vždyť celá třetina hráček utkání skrečovala. Nakonec s výsledkem Karolíny můžeme být spokojeni. Do konce roku zůstává na druhém místě žebříčku a Petra Kvitová je také v TOP10.

Ve čtyřhrách se moc nedařilo Siniakové s Krejčíkovou. Vyhrály jedno utkání a to bylo málo. Soupeřkami jim byl i pár HSieh s Barborou Strýcovou, kterým podlehly. Bára společně s Tchajwankou budou bojovat o vítezství v turnaji a ať už zápas skončí jakkoliv, nic už neohrozí první místo v žebříčku ženského deblu 2019 Barbory Strýcové. Téměř na sklonku kariéry Bára zažívá skvělou sezónu a lze říci, že se po právu stává hvězdou Českého tenisu.

Zpravodajské pořady České televize jsou prostě stoka...

https://www.youtube.com/watch?v=42nbRf6P2YI&feature=share&fbclid=IwAR37iyqnN1N5HK0EP4pOQepEUKxm4rwrfQtTfQmCeJD1dpkOZwN1_24VR_U

FAJNPARK

Stromovka

Po několika letech jsem absolvoval procházku do Stromovky se svým přítelem Pavlem. Je to místo mého narození a stěhování na Praze 7. Byla to ohromná nostalgie.

Lešany

Maďarské termální lázně v Hevízu

V roce 2018 jsem si splnil sen a vydal jsem se do termálních lázní do Maďarského Hevízu. I když jsem byl před 3 roky v Luhačovicích, chtěl jsem nějakou lázeňskou změnu. Také se mi podařilo přemluvit i kolegu s jeho manželkou a tak jsme vyrazili z Prahy autem ve čtyřech. Odjezd byl stanoven na 7.4.2018 a jelo se na týden. Ríša a Maruška poznali mou důvěrnou spolucestovatelku Jitku.
Všechno jsem zajistil, to znamená hotel, trasu a v neposlední řadě i objednání zájezdu. Platbu jsem za všechny hradil kartou. Ríša si v tomto roce koupil nové auto Seat a tak ho alespoň otestuje na delší trase. Cestou domů se chceme ještě zastavit ve Vídni. Jenže Ríša měl nápad, abychom se vyhnuli D1 a tak prý pojedeme na České Budějovice, kterým se také vyhneme, a když mi zkolabovala navigace, tak jsme byli odkázáni na rady kolemjdoucích. Ti nám ochotně ukázali cestu na Vídeň, jenom mi bylo podezřelé, že tam vede jenom silnice 3. třídy. Až když jsme minuli ceduli s nápisem Vídeň, tak nám bylo jasné, že v Čechách je také jedna a se smíchem a skřípěním pneumatik jsme pelášili zpět. Z jihu Čech jsme přejeli Moravu a z několika hodinovým zpožděním jsme přejeli z Rakouska do Maďarska. V recepci hotelu s námi již skoro nepočítali. Ještě jednou jsme potom bloudili, když jsme se vraceli z výletu do Budapešti, tak nás Ríša vozil po hezké dálnici, za našeho zpěvu lidových písní a byl zřejmě tak dojatý, že místo do Hevízu jsme téměř skončili až v Záhřebu, v Chorvatsku. Najeli jsme opravdu dost kilometrů, o tom žádná.
Pobyt v Hevízu jsme si nemohli vynachválit. Hotel Palace je skvělý a zároveň nabízí v ceně zájezdu využití bazénu, sauny, výřivky a páry již od 7.00 ráno, až do pozdních hodin. Personál byl ochotný, akorát se mi nelíbilo nařízení, že do jídelny se nesmí vstupovat v krátkých kalhotách a v sandálích. Já blbec jsem nechal doma oblek a kravatu. Na druhé straně zde myslí i na kuřáky a tak tu jsou dvě předzahrádky. Ono vůbec v Maďarsku s tím kuřivem jsou problémy. Neseženete cigarety jako u nás v každé sámošce nebo v nákupním centru, ani v prodejnách s tiskem. Jsou tu obchody s matnými výlohami, jako u nás herny, a jsou opatřeny písmenem T a se značkou, zákaz vstupu osobám mladších 18 let. Tam cigarety koupíte. Jezero Hevíz s termální vodou, o kterém se někdy mluví jako o jezeře zázraků, je také výborné. S rozlohou 4,4 ha (44.000 m²) je to největší termální jezero v Evropě. Nákupy různých druhů paprik, klobás a salámů pořídíte nejlépe na tržištích nebo ve větších nákupních střediscích. Zarazila nás však cena ovoce a zeleniny, která byla vyšší než u nás.
Navštívili jsme ještě městečko Sümeg a obec na poloostrově Balatonu Tihany. Celý krásný týden jsme završili jízdou domů a hledáním levnějšího benzínu, až jsme nakonec dojeli snad jen na benzínové výpary k pumpě, kde byl nejdražší. To nám už bylo jedno, stačilo jen vzkřísit Marušku z infarktového stavu jedním cloumákem a jelo se.

Moje mládí na Letné

Vzpomínky na dětství mohou být různé. Já ho prožil v Praze na Letné a musím přiznat, že tato čtvrť, nám dětem, nabízela mnoho zážitků.

V domě, kde jsme nejdříve bydleli v ulici Nad Královskou oborou, byla hospoda U Zábranských. Paní Zábranská mi čepovala do džbánku pivo pro tátu a měla výbornou malinovou limonádu. Vždycky jsme čekali, až přijedou ledaři a budou spouštět do sklepa dlouhé kvádry ledu, z kterých jsme si ulamovali kousky do pusy, aby nás potom bolelo v krku. Na ulici Šmeralova jsme si natáhli šňůru a hráli jsme vybíjenou. Téměř nikdo po silnici nejezdil, jen občas přijeli uhlíři a pošta. Později nám za plotem postavili hřiště s prolézačkami, které je tam dodnes. Vzpomínám na obchod s potravinami U Strnadů a na cukrárnu U Straků, kde jsme utratili všechny drobáky za suky, mejdlíčka a šumáky.

Kolik lumpáren jsme prožili ve Stromovce, bruslení na zamrzlých rybníčkách, koupání na Malé říčce a když přijel Lunapark do Fučíkárny, tak jsme tam utratili každou korunu. Chodili jsme pěšky do ZOO a těšili se cestou na ustájené koníky u Maroldova panoráma a na převozníka, který nás přeplavil na Trojskou stranu. I naši rodiče s námi rádi chodili na procházky, kde si i zatancovali na Rozmarýnce, nebo u velkého kolotoče u Rudolfovy štoly a Šlechtovy restaurace. Tam jsme se jim záměrně ztratili a cestou do Růžové zahrady jsme prováděli další lumpárny. Hledali jsme poklady ve svazích pod Místodržitelským letohrádkem, kde se natáčel i film Fantom Morrisvillu.

Hráli jsme si v parku u Družice na četníky a zloděje a zkoušeli jsme se nabourat do objektů bývalé vozovny. Byli jsme předvoj dnešních skvoterů. Krmili jsme množství veverek a sýkorek u Planetária, které nám žraly a zobaly z ruky. V zimě jsme sjížděli na bugárnách kopce vedoucí od tratě, kterým jsme říkali „Na zrcadle“ a „Na kolíkách“. Chodili jsme k mostu tunelu Buštěhradské dráhy, kterému se říkalo most sebevrahů, a vyprávěli si hrůzostrašné příběhy.

Park kultury a oddechu Julia Fučíka neboli Fučíkárna, nás bavil, i když jsme dospívali a chodili jsme na Malou scénu na Pranýř, kde začínal s moderováním i Eda Hrubeš. Tenkrát jsme nebojovali s obezitou a kupovali jsme si ve stánku za 50 haléřů chleba s hořčicí. Scházeli jsme se u Stalina a sledovali jsme ohňostroje a výstřely z děl pouze tam. Letenské sady nám tehdy poskytovaly v parku i koupání v bazénu, svezení na historickém kolotoči s flašinetem, kde se točili i naši rodiče. Rádi jsme navštěvovali s našimi prvními láskami kino Letná, Oko, Veletrhy a Ponrepo, ale v sobotu nebo v neděli jsme chodili na Chaplina a grotesky do Technického muzea za pouhou 1Kč. Byli jsme hrdými Sparťany a přelézali jsme prkenné ochozy u jejího starého stadionu. Nic se nám nestalo, i když několikrát nás pořadatelé pěkně proháněli. Dobrodružství jsme zažívali i při Prvomájových průvodech sháněním mávátek, procházkou Letenským tunelem a také při Vojenských přehlídkách na Letenské pláni.

 „Ví to otec, ví to matka, kde je firma Brouk a Babka," zněl slogan, a my jsme na Letné do obchodního domu rádi chodili. Byl na Belcrediho třídě, dnes ulice Milady Horákové a kousek pod ním jsme chodívali na dobré dortíky do Erhartovy cukrárny, kde později pracovala i moje žena. Honosná budova Dopravního podniku pod kostelem sv. Antoníčka, se stala zase mým životním osudem.

Bylo by toho ještě hodně, na co si vzpomenu, ale musím říci, že dětství i dospívání jsme měli nádherné a snad někdy příště se o něm ještě rozepíši.